ECLI:CZ:US:2015:3.US.922.15.1
sp. zn. III. ÚS 922/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ROYAL G., spol. s r.o. v likvidaci, se sídlem Teplice, Přítkovská 1689, IČ 00671282, zastoupené Mgr. Jitkou Čížkovou, advokátkou se sídlem Teplice, U Soudu 7, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 12. 2014, č. j. 10 Co 460/2014-442, 10 Co 471/2014-442 a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 7. 2014, č. j. 9 C 424/2005-379, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením odňal Okresní soud v Teplicích stěžovatelce v postavení žalované osvobození od soudních poplatků z jedné poloviny zpětně od 23. 8. 2013 a k jejímu odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem výrokem I. v záhlaví rovněž označeného usnesení toto rozhodnutí potvrdil. Oba soudy dospěly k závěru, že od posledního rozhodnutí o úplném osvobození stěžovatelky od soudních poplatků z 11. 2. 2009 došlo na straně stěžovatelky ke změně poměrů, která odůvodňuje postup podle §138 odst. 2 o. s. ř.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy posoudily její poměry nesprávně a že ke splnění podmínek pro odnětí osvobození od soudních poplatků, byť zčásti, nedošlo; napadená rozhodnutí dle jejího názoru postrádají skutkový základ v té míře, že jimi byla porušena její základní ústavně chráněná práva. Právo na soudní ochranu bylo prolomeno tím, že si musela za účelem zaplacení uložené jedné poloviny soudního poplatku za odvolání vzít půjčku. Bylo zasaženo i do jejího práva na právní pomoc v řízení před soudy, když jí bylo odňato osvobození od poloviny soudního poplatku za situace, kdy má ustanoveného právního zástupce, a porušení principu rovnosti účastníků řízení spatřuje stěžovatelka v tom, že protistranou v dotčeném sporu je Česká republika, která je ze zákona od soudních poplatků osvobozena.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
K rozhodování ve věcech osvobození od soudních poplatků Ústavní soud přistupuje mimořádně zdrženlivě, vycházeje především z toho, že posouzení, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo situací kdy Ústavní soud dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03 vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ačkoliv stěžovatelka v obecné rovině považuje takto předestřené hranice ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů za překročené, její konkrétní argumentace však nepřesahuje úroveň pouhé polemiky s posouzením jednotlivých skutečností, rozhodných pro hodnocení jejích majetkových poměrů, resp. jejich změny, jež nastala od předchozího rozhodnutí. Tím Ústavní soud staví do role další soudní instance, která by měla závěry obecných soudů přezkoumat kritériem věcné správnosti aplikace podústavního práva, jmenovitě ustanovení §138 odst. 2 o. s. ř., což mu - viz shora - nepřísluší. Z hlediska ústavněprávního, jak je výše rovněž vyloženo, je významné, zda právní závěry soudů mají oporu ve skutkových zjištěních, jsou náležitě a logicky odůvodněny, a tomuto požadavku napadená rozhodnutí vyhovují; zejména je přiléhavé odkázat na obšírné a obsahově přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které se vypořádává i s námitkami, jež stěžovatelka uplatnila znovu ústavní stížností.
Stojí za to toliko dodat, že "nutnost vzít si půjčku" k zaplacení soudního poplatku nedostatek spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nezakládá očividně, stejně jako nebylo dotčeno právo na právní pomoc dle jejího čl. 37 odst. 2 (zastoupení účastníka soudem ustanoveným advokátem je založeno nikoli na rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků, nýbrž na zjištění jeho předpokladů) a o porušení principu rovnosti účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny (tím, že jeden z nich je ze zákona od soudního poplatku osvobozen) nemůže být samozřejmě řeč.
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu".
Takovým "zákonným důvodem" je v dané věci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež dává možnost odmítnout ústavní stížnost jako návrh "zjevně neopodstatněný", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Tyto podmínky jsou - se zřetelem k tomu, co bylo řečeno - v dané věci splněny; Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky podle citovaného §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu