ECLI:CZ:US:2015:3.US.949.15.1
sp. zn. III. ÚS 949/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Česko-německá horská nemocnice Krkonoše, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Závišova 2518/20, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 33, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014 č. j. 25 Cdo 4120/2014-432 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014 č. j. 39 Co 123/2014-392, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích základních práv na spravedlivý proces a na nedotknutelnost vlastnictví zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 mezitímním rozsudkem ze dne 31. 10. 2013 č. j. 55 C 112/2008-351 rozhodl o žalobě vedlejšího účastníka proti stěžovatelce o náhradu škody na zdraví, Městský soud v Praze toto rozhodnutí shora označeným rozsudkem potvrdil a následné dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými a právními závěry soudů; je názoru, že pro rozhodné závěry o její odpovědnosti za škodu, k nimž dospěly obecné soudy, neexistovaly odpovídající důkazy. Není postaveno najisto porušení postupu lege artis, jestliže dva znalecké posudky se v tomto posouzení rozcházejí, a zůstává významně zpochybněna příčinná souvislost mezi údajným pochybením lékaře a následkem, a je vysoce pravděpodobné, že i kdyby postupovala tak, jak podle prof. MUDr. Jaroslava Živného postupovat měla, byl by zdravotní následek v osobě vedlejšího účastníka stejný. Obecné soudy též svévolně nevyhověly jejímu návrhu na vyhotovení revizního znaleckého posudku.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - nedostatku spravedlivého procesu, jmenovitě porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu (rovněž dovolávaný č. 11 odst. 1 Listiny mohl být dotčen jen jeho prostřednictvím).
Pod procesní větev tohoto článku lze subsumovat její kritiku obecnými soudy provedeného dokazování.
Že se zde soudy dopustily ústavněprávně relevantního pochybení, se však z jejich rozhodnutí nepodává, resp. spolehlivě neplyne. Soud prvního stupně za situace, kdy znalecké posudky předložené jednak vedlejším účastníkem a jednak stěžovatelkou obsahovaly protichůdná zjištění, nařídil vyhotovení dalších posudků (prof. MUDr. Živným a doc. MUDr. Danešem), a na stěžovatelčiny námitky soudy na argumentované bázi poté reagovaly.
Jinak deficit v čl. 36 odst. 1 Listiny předjímaných znaků (nezávislosti či nestrannosti soudů) tvrzen není, a není důvod pochybovat ani o tom, že se stěžovatelce dostalo náležitého postavení účastníků řízení disponujících zákonem stanovených procesních práv; pročež zbývá k posouzení, zda výsledek řízení, jemuž stěžovatelka oponuje, byl založen (či nikoli) "stanoveným způsobem" v rovině jí vytýkaných (dalších) nedostatků skutkových a potažmo hmotněprávního posouzení dané věci.
Jak se podává z předchozího, výsledek dosažený tímto "způsobem" nelze však identifikovat s výsledkem - podle stěžovatelky - věcně správným.
Což je významné potud, že ústavní stížnost je svým obsahem polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné (podústavní) úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatelka vystupovala již v řízení před nimi, přičemž jmenovitě odvolací soud se s ní přiléhavě vypořádal. Není zde ničeho, co by signalizovalo kolizi se základními (procesními) právy stěžovatelky.
K posílení tohoto - rozhodného - hodnocení se sluší poznamenat, že s výstižným a podrobným odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu se lze ztotožnit i z hledisek ústavněprávních, neboť i ta mu byla explicitním východiskem. Ústavněprávní judikaturou (srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 1760/12 ze dne 24. 7. 2012), jakož i judikaturou obecných soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu 26. 1. 2012 sp. zn. 25 Cdo 1342/2010) dovozené podmínky odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem lékařské péče, vyložily soudy v úplnosti a s náležitým pochopením, a přiléhavě je aplikovaly na skutkový stav, který rovněž - z hlediska ústavněprávního přezkumu - adekvátně zjistily. Ani stěžovatelkou kritizované skutkové závěry netrpí ústavněprávním deficitem, neboť nechybí racionální vazba mezi tím, co z jednotlivých důkazů vyplynulo, a jaká celková zjištění odtud byla učiněna.
Je proto namístě uzavřít, že stěžovatelce se tvrzený zásah do jejich základních práv doložit nezdařilo.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Z řečeného plyne, že podmínky pro užití tohoto ustanovení jsou splněny.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání ústavní stížnost stěžovatelky usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu