ECLI:CZ:US:2015:3.US.979.15.1
sp. zn. III. ÚS 979/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. listopadu 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti A. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Petrem Zemlákem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jiráskovo náměstí 8, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. ledna 2015 č. j. 30 Cdo 3464/2014-136, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, a za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, kterým mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále také k porušení článku 90 Ústavy České republiky.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 18. ledna 2013 č. j. 15 C 10/2012-63 zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu, kterou se stěžovatel (dále také "žalobce") domáhal na České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 1.000.000,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce odvoláním, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. srpna 2013 č. j. 29 Co 184/2013- 93 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dne 10. prosince 2013 dovolání, a jelikož nebyl v té době zastoupen advokátem nebo notářem, podal téhož dne také návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů pro zastoupení v dovolacím řízení ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §30 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.
O návrhu žalobce na ustanovení advokáta rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 6. ledna 2014 č. j. 15 C 10/2012-105 tak, že ji zamítl, neboť shledal, že žalobu je možno ve zcela převažující míře hodnotit jako zjevně bezdůvodné uplatňování práva. K odvolání žalobce bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2014 č. j. 29 Co 65/2014-112 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno.
Následně dne 7. července 2014 vydal Obvodní soud pro Prahu 2 usnesení (patrně č. j. 15 C 10/2012-114a), kterým stěžovatele vyzval ke zvolení zástupce z řad advokátů pro podání dovolání a předložení plné moci a advokátem sepsaného dovolání s tím, že pokud tak neučiní do 15 dnů od doručení, bude dovolací řízení Nejvyšším soudem zastaveno. K žádosti žalobce prodloužil obvodní soud tuto lhůtu do 15. srpna 2014.
Advokát, který byl určen Českou advokátní komorou k zastupování stěžovatele, doplnil na základě plné moci žalobce dovolání dne 16. září 2014. Nejvyšší soud však podané dovolání usnesením ze dne 14. ledna 2015 č. j. 30 Cdo 3464/2014-136 bez věcného projednání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro neodstranění vad podání. Poukázal na ustanovení §241b odst. 3 věta druhá za středníkem o. s. ř. s tím, že lhůta k podání dovolání uplynula již dne 9. září 2014.
III.
Stěžovatel žádá o zrušení napadeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Pochybení soudů spatřuje v tom, že jej Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém usnesení ze dne 7. července 2014 vyzval ke zvolení právního zástupce a stanovil mu k odstranění uvedeného nedostatku lhůtu 15 dnů. Zároveň jej chybně upozornil o možnosti navrhnout soudu, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a aby mu byl pro podání dovolání na náklady státu ustanoven zástupce z řad advokátů. Takto obvodní soud postupoval, přestože ze své úřední činnosti věděl, že stěžovatel již neúspěšně požádal o ustanovení advokáta pro dovolací řízení, a že tedy byl na místě postup podle §241b odst. 3 věta druhá za středníkem o. s. ř., tj. že stěžovateli běží znovu dvouměsíční lhůta k dovolání, a to od právní moci rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o žádosti o ustanovení zástupce.
Stěžovatel přitom prý nebyl soudem vůbec poučen o opakovaném běhu lhůty k dovolání a následcích jejího marného uplynutí. Namísto správného poučení mu byla stanovena nepřiměřeně krátká soudcovská lhůta, o jejíž prodloužení opakovaně žádal. O vyřízení svých žádostí však nebyl nikdy vyrozuměn. Stěžovatel má za to, že mu soudy neposkytly řádné poučení o jeho procesních právech a povinnostech, což vedlo k odmítnutí jeho dovolání Nejvyšším soudem bez věcného projednání. Tím mělo být podle stěžovatele porušeno jeho právo na přístup k soudu.
IV.
Ve světle stěžovatelem předložených námitek Ústavní soud prostudoval obsah napadeného usnesení, jakož i jemu přecházejících soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, nýbrž zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností a přehodnocovat jejich právní či skutkové závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Namítá-li stěžovatel, že k zásahu do jeho základních práv došlo tím, že jeho dovolání nebylo věcně projednáno Nejvyšším soudem, Ústavní soud se s touto námitkou nemohl ztotožnit.
Jak vyplývá z ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., přístup k dovolacímu soudu je omezen podmínkou právního zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem, a to krom výjimek uvedených v odstavci druhém a třetím citovaného ustanovení. Jde o procesní podmínku dovolacího řízení, která je splněna pouze tehdy, jestliže právní zástupce dovolání sám zpracuje, či alespoň doplní či stvrdí dovolání podané dříve dovolatelem. Jelikož nedostatek právního zastoupení představuje odstranitelnou vadu dovolacího řízení, je v souladu s §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. úkolem soudu prvního stupně učinit vhodná opatření k odstranění této vady. Nepodaří-li se tuto vadu odstranit, nemůže být věc dovolacím soudem meritorně projednána.
Stěžovatel podal dne 10. prosince 2013 dovolání, aniž by byl právně zastoupen. Téhož dne podal prvostupňovému návrh na ustanovení právního zástupce pro zastupování v dovolacím řízení, kterému obecné soudy nevyhověly. Rozhodnutí, jímž bylo o tomto návrhu rozhodnuto, nabylo právní moci dne 9. července 2014. Od tohoto data se podle názoru dovolacího soudu počala odvíjet zákonná dvouměsíční lhůta k odstranění vad podání dle §241b odst. 3 o. s. ř. věta druhá za středníkem, jejíž konec připadl na den 9. září 2014. Z uvedeného dovolací soud dovodil, že pokud žalobce doplnil své dovolání prostřednictvím právního zástupce až dne 16. září 2014, došlo k tomu až po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Dovolání proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť podle něj trpělo vadami, jež nebyly ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Za obsolentní přitom dovolací soud označil soudcovskou lhůtu, kterou prvostupňový soud stěžovateli stanovil k odstranění nedostatku právního zastoupení, a jejíž konec měl připadat na den 15. srpna 2014.
Ústavní soud má za to, že dovolací soud výše uvedeným postupem nevybočil z mezí stanovených ústavními předpisy. Ačkoliv byl totiž dovolací soud při rozhodování o dovolání žalobce patrně veden odlišným výkladem norem upravujících procesní podmínky dovolacího řízení, než jaký přijal soud prvního stupně, když žalobci stanovil soudcovskou lhůtu k odstranění nedostatku právního zastoupení, tento nesoulad podle názoru Ústavního soudu nezpůsobil zásah do základních práv stěžovatele. Dospěl-li totiž dovolací soud k závěru, že ke lhůtě stanovené prvostupňovým soudem nebude přihlížet (resp. bude ji považovat za obsolentní), neboť žalobce neodstranil vady podání ani v zákonné dvouměsíční lhůtě dle §241b odst. 3 věta druhá za středníkem o. s. ř., nebylo tím nikterak dotčeno legitimní očekávání stěžovatele založené předchozími pokyny soudu prvního stupně. Dovolací soud naopak přijal vstřícnější výklad ve vztahu ke stěžovateli než soud prvního stupně, neboť stěžovateli přiznal možnost odstranit nedostatek právního zastoupení ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozhodnutí o ustanovení právního zástupce, nikoliv pouze v kratší lhůtě soudcovské. Ani tento vstřícnější výklad dovolacího soudu však nemohl vyústit v meritorní projednání dovolání stěžovatele, který v rámci zákonné dvouměsíční lhůty nenaplnil podmínku právního zastoupení ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř.
Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud se domnívá, že k procesní situaci, s níž stěžovatel vyslovuje nesouhlas, došlo na základě nejednoznačného výkladu norem upravujících procesní podmínky dovolacího řízení, zejména jde-li o charakter lhůty podle §241b odst. 3 věta druhá za středníkem o. s. ř. Není však úkolem Ústavního soudu poskytovat výklad zákonných právních norem v případě, kdy jím nemohlo dojít k zasažení do základních práv stěžovatele. Tato úloha náleží obecným soudům, především soudu Nejvyššímu. Nesouladný výklad právní normy nevedl v posuzovaném případě k zásahu do základních práv stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu