ECLI:CZ:US:2015:4.US.1030.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1030/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky BERGER BOHEMIA, a.s., se sídlem v Plzni, Klatovská 410, zastoupené JUDr. Markem Görgesem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Plzni, Žižkova 52, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3600/2014-115 ze dne 22. ledna 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 14 C 309/2013 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň - město rozsudkem č. j. 14 C 309/2013-67 ze dne 21. listopadu 2013 uložil stěžovatelce zaplatit žalobcům Janu Činčalovi a Haně Činčalové Reitingerové (dále jen "žalobci") částku 505.500,- Kč se 7,05% úroky z prodlení ročně ode dne 8. května 2013 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 10 Co 121/2014-95 ze dne 29. května 2014 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se dovolací soud nedostatečně či vůbec nevypořádal s dovolacími námitkami stěžovatelky a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Dovolací soud se podle ústavní stížnosti s námitkami stěžovatelky vypořádal toliko v několika větách ve třech odstavcích, kdy uzavřel, ovšem bez řádného odůvodnění, že stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání, a že dovoláním vytýká nesprávnost (neúplnost) skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr o její povinnosti zaplatit žalovaným smluvní pokutu za porušení závazku. Stěžovatelka je však toho názoru, že dovolací soud zcela pominul ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, týkající se toho, co je a co není právním posouzením. Stěžovatelka namítá, že odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu nesplňuje náležitosti stanovené zákonem. Jakkoliv jde podle ústavní stížnosti v případě ust. §243f odst. 3 o. s. ř. o výjimku z ust. §157 odst. 2 a z ust. §169 odst. 4 o. s. ř., odůvodnění napadeného usnesení požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti rozhodně nesplňuje. Přitom stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se požadavku řádného a přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí.
Stěžovatelka podle ústavní stížnosti v dovolání vymezila dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, a to mimo jiné tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to v otázce výkladu projevu vůle ve vztahu k ujednání o smluvní pokutě, tedy zda právo na smluvní pokutu vzniklo, a v otázce výkladu projevu vůle týkajícího se obsahu ujednaného narovnání mezi účastníky řízení jakožto smluvními stranami, jakož i v otázce zániku práva na smluvní pokutu coby důsledku narovnání. Dovolací soud se však podle stěžovatelky námitkami stěžovatelky odmítl zabývat, když uzavřel, že stěžovatelka nevymezila k řešení žádnou otázku hmotného práva, která by zakládala přípustnost dovolání. Stěžovatelka se podle ústavní stížnosti s tímto právním názorem Nejvyššího soudu zásadně neztotožňuje a domnívá se, že v důsledku tohoto závěru jí byl odepřen přístup k dovolacímu soudu a přezkoumání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu soudem dovolacím, když dovolacímu soudu předložila stěžovatelka k posouzení tyto právní otázky: "otázku projevu vůle účastníků ve vztahu k ujednání smluvní pokuty v Narovnání, tedy otázku vzniku práva na smluvní pokutu dle Narovnání" a "otázku projevu vůle účastníků obsaženého v Narovnání a v Dohodě, tedy otázku zániku práva na smluvní pokutu (pokud takové právo vzniklo) v důsledku uzavření Dohody". Stěžovatelka má za to, že tak, jak byly její námitky v dovolání vymezeny, byly způsobilé naplnit dovolací důvod nesprávného právního posouzení a dovolání stěžovatelky nemělo být odmítnuto. Stěžovatelka se domnívá, že v daném případě se nejednalo o skutková zjištění, nýbrž o právní posouzení, pokud soud prvního stupně a odvolací soud dospěly k závěru, že stěžovatelka byla povinna zaplatit smluvní pokutu, neboť v tomto případě dovodily z konkrétního právního jednání (uzavřeného Narovnání a Dohody) konkrétní práva a povinnosti účastníků - jmenovitě povinnost stěžovatelky uhradit vedlejším účastníkům řízení smluvní pokutu. Stěžovatelka přitom odkázala na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu týkající se otázky rozlišování právního posouzení a skutkových zjištění a tvrdí, že v její věci tuto judikaturu Nejvyšší soud nerespektoval a rozhodl v rozporu s ní.
Ústavní soud následně přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci Nejvyšší soud postupoval a ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodl v souladu se zákonem i principy zakotvenými v Listině.
Stěžovatelka v dovolání sice zpochybnila některé závěry odvolacího soudu, nicméně, ačkoli je zřejmě přesvědčena o opaku, žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neformulovala. Ústavní soud tak shodnému závěru, který učinil Nejvyšší soud, nemá co vytknout. Za těchto okolností je pak nerozhodné, zda stěžovatelka v dovolání vytýkala nesprávnost (neúplnost) skutkových zjištění, či nesprávné právní posouzení, tedy zda naplnila zákonný dovolací důvod, když ani eventuálně shledané uvedení nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem nemůže zhojit absenci vymezení otázky zakládající přípustnost dovolání, a tedy nemůže nic změnit na nezbytnosti odmítnutí dovolání. Ústavní stížností napadené rozhodnutí je pak podle náhledu Ústavního soudu - opět proti mínění stěžovatelky - též logicky, srozumitelně a zcela dostatečně odůvodněno.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. června 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu