ECLI:CZ:US:2015:4.US.1072.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1072/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o návrhu stěžovatelů Ing. Vladimíra Marka a MUDr. Jolany Markové, zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, se sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 30 Cdo 4575/2014-846, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2014, č. j. 17 Co 247/2014-799, a proti usnesení JUDr. Martina Růžičky, soudního exekutora Exekutorského úřadu Zlín, ze dne 10. 3. 2014, č. j. 77 EX 706/05-763, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a JUDr. Martina Růžičky, soudního exekutora Exekutorského úřadu Zlín, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejich ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu vlastnictví garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti je popsán průběh exekučního řízení, kterého se stěžovatelé účastnili jako povinní.
Usnesením JUDr. Martina Růžičky, soudního exekutora Exekutorského úřadu Zlín (dále také "soudní exekutor"), ze dne 10. 3. 2014, č. j. 77 EX 706/05-763, byla nařízena opakovaná elektronická dražba spoluvlastnického podílu stěžovatele Ing. Vladimíra Marka k nemovitým věcem.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž zejména uvedl, že je zde překážka podaného odvolání a dovolání, že nesouhlasí se stanovenou cenou z důvodu neexistence znaleckého posudku, že je zde pochybnost o legitimitě oprávněného a že je zde rovněž pochybnost o existenci pohledávky.
Usnesením Krajského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 15. 7. 2014,
č. j. 17 Co 247/2014-799, bylo usnesení soudního exekutora potvrzeno. Odvolací soud se v odůvodnění vypořádal se všemi námitkami a argumenty stěžovatele.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel a rovněž stěžovatelka jako bývalá manželka povinného dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2014,
č. j. 30 Cdo 4575/2014-846, odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatelé v dovolání pouze ocitovali znění §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, neuvedli však konkrétně, při řešení které otázky se soud odchýlil od ustálené soudní praxe, kterou právní otázku mají za dosud nevyřešenou nebo která právní otázka má být posouzena jinak než v dosavadní judikatuře.
II.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádí, že postupem a rozhodnutími obecných soudů a soudního exekutora bylo zasaženo do jejich ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá tvrzení stěžovatelů, že již v průběhu exekučního řízení podali opravné prostředky, návrh na odklad exekuce a návrh na její zastavení. Nařízení dražebního roku za této situace považují za jsoucí v hrubém rozporu s dobrými mravy a základními principy exekučního řízení. Soudní exekutor i obecné soudy měli postupovat příliš formalisticky, nesvědomitě a bez respektování zásady proporcionality, čímž měli stěžovatele zbavit majetku za nižší cenu, než byla podle právních předpisů přípustná.
Na základě uvedeného stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996,
sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.
Obsah ústavní stížnosti se soustředil na nesprávnost postupu soudního exekutora, který měl mimo jiné postupovat příliš formalisticky, kdy v situaci podání opravných prostředků a návrhů na odklad a na zastavení exekuce nařídil dražbu. Těmto námitkám se však podrobně věnoval již odvolací soud, který jednak rozvedl závaznost stanovené ceny pro účastníky exekučního řízení, jednak konstatoval, že další skutečnosti tvrzené stěžovatelem nemají z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného rozhodnutí soudního exekutora význam. Ústavní soud s těmito závěry odvolacího soudu souhlasí.
V nyní souzené věci je nutné učinit závěr, že některé argumenty uváděné stěžovateli mohou docílit celkového zastavení exekuce, nicméně nemohou zvrátit rozhodnutí soudního exekutora o nařízení dražby nemovitých věcí. Podání opravných prostředků, příp. návrhu na odklad exekuce a návrhu na zastavení exekuce, samo o sobě nařízení dražby nebrání. Soudní exekutor by je však mohl zohlednit při případném odročení dražebního jednání, nicméně z obsahu spisu je zřejmé, že soudní exekutor dospěl k závěru, že zastavení exekuce není pravděpodobné.
S ohledem na výše uvedené nemohlo být ústavní stížnosti vyhověno.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda senátu