ECLI:CZ:US:2015:4.US.1180.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1180/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele K. J., t. č. Věznice Rýnovice, P. O. BOX 14/B6, 466 01 Jablonec nad Nisou, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem Gočárova třída 504, 500 02 Hradec Králové, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, č. j. 4 Tdo 23/2015-30, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 7 To 72/2014, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2014, č. j. 5 T 2/2014-476, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 21. 4. 2015 ústavní stížnost stěžovatele, v níž navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčen na svých ústavně zaručených právech. Namítá porušení práva na spravedlivý proces.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 7. 2014, č. j. 5 T 2/2014-476, shledal stěžovatele vinným z pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník").
Odvolání stěžovatele bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 7 To 72/2014, podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítnuto.
O podaném dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2015, č. j. 4 Tdo 23/2015-30, tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z podání zaslaných stěžovatelem, jakož i dotazy učiněnými Krajskému soudu v Hradci Králové dospěl k následujícím zjištěním.
Napadené rozhodnutí dovolacího soudu bylo stěžovateli doručeno 11. 2. 2015, jeho obhájci dne 12. 2. 2015. Podání stěžovatele bylo podáno podle razítka poštovního doručovatele dne 20. 4. 2015 a Ústavnímu soudu bylo doručeno dne 21. 4. 2015.
Pro úplnost nutno doplnit, že dne 24. 3. 2015 obdržel Ústavní soud podání stěžovatele, označené jako žádost o ustanovení advokáta, z jehož obsahu pouze vyplývá, že podatel žádá o ustanovení advokáta Ústavním soudem za účelem podání ústavní stížnosti. Z hlediska obsahu však toto podání nepředstavuje ústavní stížnost podle §72 odst. 2 ve spojení s §34 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Na jeho žádost Ústavní soud reagoval sdělením ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. SPR ÚS 253/15, v němž mu poskytl poučení, na který orgán je třeba se obrátit a současně byl důrazně poučen o zákonné lhůtě k podání ústavní stížnosti, jejíž zmeškání nelze prominout.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána opožděně.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší následující pracovní den (srov. §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §57 odst. 2 občanského soudního řádu).
V nyní posuzované věci připadl tedy poslední den lhůty k podání ústavní stížnosti na den 13. 4. 2015.
Lhůta k podání ústavní stížnosti je lhůtou procesní, což znamená, že je třeba nejpozději poslední den jejího trvání podání odevzdat orgánu, který má povinnost je doručit, nebo učinit úkon u soudu (srov. §57 odst. 3 občanského soudního řádu). Zmeškání zákonné dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti nelze prominout.
Vázání projednání návrhu na naplnění zákonem předepsaných procesních podmínek není samoúčelné, nýbrž směřuje k naplnění principu právní jistoty. Jak Ústavní soud dlouhodobě judikuje, "smyslem právního institutu lhůt je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů" [nález sp. zn. I. ÚS 948/09 ze dne 17. března 2010 (N 57/56 SbNU 607), bod 18].
Na druhé straně je potřeba k posuzování včasnosti doručení podání soudu přistupovat obezřetně, neboť tato otázka přímo souvisí s ústavně zaručeným právem na přístup k soudu, jakožto komponentem práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z judikatury Ústavního soudu proto plyne, že pokud se ve vztahu k posouzení včasnosti podání nabízí dvě možné interpretační alternativy, je soud povinen zvolit tu, která je k ústavně zaručeným právům účastníků řízení šetrnější. S ohledem na princip právní jistoty však nesmí být přijatá interpretace natolik extenzivní, že bude zákonem stanovené lhůty zcela přehlížet. Jinými slovy, je třeba hledat rozumný kompromis mezi právem na přístup k soudu a principem právní jistoty.
Z posuzované věci vyplývá, že rozhodnutí o posledním opravném prostředku bylo stěžovateli doručeno dne 11. 2. 2015, obhájci dne 12. 2. 2015. Od tohoto data tedy počala běžet dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Posledním dnem lhůty k podání ústavní stížnosti byl tak den 13. 4. 2015. Podání stěžovatele, naplňující znaky ústavní stížnosti, bylo podáno k poštovní přepravě až dne 20. 4. 2015.
Ústavní soud z hlediska zachování práva na přístup k soudu stěžovateli posuzoval eventuální interpretační alternativu, k níž by se případně mohl přiklonit. Prvotní podání stěžovatele doručené Ústavnímu soudu dne 24. 3. 2015, zapsané pod sp. zn. SPR ÚS 253/15, však nebylo možné hodnotit jako podání ústavní stížnosti. Z jeho obsahu jednoznačně vyplývá pouze to, že stěžovatel žádá Ústavní soud o ustanovení advokáta k podání ústavní stížnosti. Sdělením Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. SPR ÚS 253/15, se mu dostalo náležitého poučení o lhůtě k podání ústavní stížnosti, jakož i o vhodnosti podání nekvalifikované ústavní stížnosti, trpící vadou absence povinného právního zastoupení, což by mělo za následek zachování lhůty. Sdělení Ústavního soudu bylo stěžovateli doručeno více než 14 dnů před uplynutím posledního dne lhůty k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud konstatuje, že i za této situace měl stěžovatel dostatek času na to, aby byla ústavní stížnost řádně, tj. ve lhůtě, podána. Pokud tak neučinil a učinil tak až dne 20. 4. 2015 (podání ústavní stížnosti k poštovní přepravě), tedy několik dnů po lhůtě, lze uzavřít, že ústavní stížnost byla podána opožděně.
Ústavní soud závěrem připomíná, že v občanském soudním řízení, podle kterého se přiměřeně postupuje i v řízení před Ústavním soudem (§63 zákona o Ústavním soudu), se uplatňuje zásada "vigilantibus iura scripta sunt" ("bdělým náležejí práva"), kterou lze pro daný případ vyložit tak, že je na stěžovateli, aby svá práva uplatnil řádně a včas.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2015
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu