ECLI:CZ:US:2015:4.US.1182.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1182/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Evelyn Kinské, zastoupené JUDr. Karlem Krňanským, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Šumavská 22, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 282,283/2007-924 ze dne 21. ledna 2015 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 43 C 136/99-575 ze dne 4. října 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané stěžovatelce dopisem žalované W. Hartmann & Co. (GmbH & Co.KG) (dále jen "žalovaná") ze dne 28. února 1996, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit na účet soudu prvního stupně částku 2.612.- Kč a nepřiznal žalované náhradu nákladu řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze jeho v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9.600,- Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně uvádí, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze obsahuje poučení, že proti němu lze podat dovolání za podmínek uvedených v ust. §237 o.s.ř. Podmínky pro dovolání podle stěžovatelky však nejsou v její věci naplněny, když v případech, kdy dojde k převodu práv a povinností, a tím ke ztrátě pasivní legitimace ve sporu, je namístě, jak to učinil Městský soud v Praze, zamítnutí žaloby. Stěžovatelka podle ústavní stížnosti nemůže tento závěr vyvrátit, napadený rozsudek odvolacího soudu je formálně konformní se soudní judikaturou a není tedy prostor pro přezkoumávání rozsudku dovolacím soudem. Podmínky pro podání dovolání pak podle stěžovatelky nejsou ani v případech, kdy odvolací soud neprovede navržené důkazy, nezdůvodní, proč je neprovedl a provedené důkazy vyloží v rozporu s jejich obsahem, jak se tomu podle ústavní stížnosti stalo v obou napadených rozsudcích. K těmto vadám podle stěžovatelky může dovolací soud přihlédnout pouze v případě, je-li dovolání přípustné z důvodů uvedených v §237 o.s.ř., a stěžovatelka tak dospěla k závěru, že dovolání v její věci ve smyslu §237 o.s.ř. přípustné není.
Stěžovatelka dále uvádí zejména to, že rozsudek Městského soudu v Praze považuje za překvapivý a vytýká mu též to, že se v něm odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nevypořádal s jejími argumenty, neprovedl důkazy, které navrhovala a ani dostatečně nevysvětlil, proč je neprovedl. Naopak důkazy, které předložila žalovaná, podle ústavní stížnosti vyložil soud v neprospěch stěžovatelky, ačkoli neobsahují skutečnosti, které jimi měly být podle žalované prokázány.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a naplnění podmínek jejího věcného projednání stanovené zákonem Ústavním soudu.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Právě uvedený princip subsidiarity ústavní stížnosti se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., účinného ode dne 1. ledna 2013, neuplatnil bezvýjimečně, neboť stěžovatel nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 83/2004 Sb.). Záleželo pak jen na rozhodnutí stěžovatele, zda takový prostředek využije. Zákonem č. 404/2012 Sb. bylo ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu změněno v tom smyslu, že mimořádný opravný prostředek, jímž je v daném procesním kontextu občanskoprávní dovolání, musí být vyčerpán vždy (i nadále pak platí, že v takovém případě je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti též proti rozhodnutí odvolacího soudu).
Ústavní soud dále upozorňuje, že opakovaně vyslovil názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatu tvoří tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb.
Ústavní soud zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze obsahuje poučení, že je proti němu přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu (čehož si je vědoma i stěžovatelka), přičemž přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud.
Za těchto okolností Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka v projednávané věci před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a její ústavní stížnost je tak dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Ústavní soud se pro úplnost zabýval i naplněním podmínek ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. června 2015
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka