ECLI:CZ:US:2015:4.US.1194.15.2
sp. zn. IV. ÚS 1194/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Kůrky a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Františka Neužila, právně zastoupeného advokátkou JUDr. Julií Šindelářovou, Mikulášská 9, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 12. 9. 2014 č. j. 7 C 11/2014-30 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2015 č. j. 15 Co 19/2015-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 4. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu bylo vyhověno žalobě vedlejšího účastníka na úhradu smluvní pokuty a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 50.000,- Kč se zákonnými úroky z prodlení. Současně byla stěžovateli uložena povinnost k úhradě nákladů řízení ve výši 24.808,50 Kč. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudek soudu potvrdil. Současně uložil stěžovateli uhradit náklady odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč.
Okresní soud svůj výše zmíněný rozsudek odůvodnil tím, že smlouvou o zprostředkování ze dne 8. 10. 2013 se vedlejší účastník zavázal vyvíjet činnost směřující k uzavření kupní smlouvy na nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele, a to za smlouvou stanovených podmínek. Kupní cena byla stanovena ve výši 1.250.000,- Kč. Vedlejší účastník zajistil pro stěžovatele vážného zájemce o koupi, kterým byl pan Pavel Šmídl, který dne 21. 10. 2013 uzavřel dohodu o rezervaci nemovitosti. Stěžovatel však v rozporu se smlouvou uzavřel dne 15. 10. 2013 kupní smlouvu s jiným zájemcem a za podstatně nižší cenu. K tomu jej vedla jeho špatná finanční situace a hrozba exekucí. Za nesplnění smluvní povinnosti vedlejší účastník po právu požadoval po stěžovateli smluvní pokutu ve výši 50.000,- Kč. Okresní soud shledal smluvní pokutu jako přiměřenou, "avšak na samotné hranici přiměřenosti". Krajský soud převzal skutkové i právní závěry okresního soudu. Sám se ještě důsledněji zabýval otázkou přiměřenosti smluvní pokuty, protože odvolání stěžovatele směřovalo právě do její výše a jejího souladu s dobrými mravy.
III.
Stěžovatel má za to, že rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v řízení před obecnými soudy opakovaně uváděl, že jeho finanční situace byla a je velmi tristní, neboť ve svém zaměstnání dosahuje čisté mzdy ve výši 10.335,- Kč. Z této částky je mu sráženo na exekuci částka 866,- Kč a vedle toho platí výživné na dvě děti v celkové výši 6.500,- Kč měsíčně. Z kupní ceny za prodej nemovitosti uhradil stěžovatel dlužné výživné, pro které mu hrozily další exekuce a ostatní dluhy, které v té době měl. Stěžovatel prokazatelně o tom, že vedlejší účastník zajistil kupce, nevěděl a vymáhání smluvní pokuty považuje za rozporné s dobrými mravy.
Stěžovatel namítal, že při zkoumání platnosti ujednání je třeba uvážit funkce smluvní pokuty. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. S ohledem na výše uvedené je zjevné, že soudy nižších stupňů se případem ve smyslu porušení dobrých mravů nevěnovaly a tím porušily práva stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Obsah ústavní stížnosti dokládá, že její podstatu vytváří nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů ohledně existence jeho povinnosti uhradit smluvní pokutu, přičemž za hlavní důvod, proč by neměl smluvní pokutu hradit, považuje výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy. Z takto formulované ústavní stížnosti však nelze než dovodit, že stěžovateli jde především o interpretaci tzv. podústavního práva, které se snaží dát ústavně právní rozměr obecnými tvrzeními o zásahu do základních práv. Ústavní soud zdůrazňuje, že do výkladu a aplikace podústavního práva mu přísluší ingerovat pouze v těch případech, kdy postupy při interpretaci a použití podústavního práva dochází k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Z dosavadní četné judikatury Ústavního soudu [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 (U 14/14 SbNU 383) a další na něj navazující] vyplývá, že posouzení či zhodnocení jednání jako odporujícího dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. přísluší výhradně obecným soudům a není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod. Je třeba vycházet z toho, jak ostatně obecné soudy včetně Nejvyššího soudu standardně judikují, že §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Pakliže v dané věci soudy nevyhodnotily postup žalobce jako rozporný s dobrými mravy a tento závěr jasně a srozumitelně odůvodnily, nelze v jejich postupu spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
V předmětném případě je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, a stěžovatel předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Z ústavně právního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že napadená rozhodnutí nejsou založena na libovůli případně je nelze považovat za rozporná či nedostatečně odůvodněná.
Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a otázce přiměřenosti smluvní pokuty i případného rozporu s dobrými mravy se v potřebném rozsahu věnovaly.
K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala.
Z předmětného případu je zřejmé, že se rozhodnutí obecných soudů dotkne stěžovatele velmi citelně, nicméně Ústavnímu soudu nezbývá, než předmětnou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu