ECLI:CZ:US:2015:4.US.1294.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1294/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Vladimíry Hornofové, zastoupené Mgr. Veronikou Zmrzlíkovou Tomečkovou, advokátkou se sídlem tř. Tomáše Bati 202, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 4918/2014-605 ze dne 24. 2. 2015, výrokům III., IV., V., VI., VII. rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 27 Co 92/2012-507, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 27 Co 92/2012-513 ze dne 15. 5. 2014, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, žádostí o projednání ústavní stížnosti mimo pořadí a návrhem na přiznání náhrady nákladů právního zastoupení a nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, žádostí o projednání ústavní stížnosti mimo pořadí a návrhem na přiznání náhrady nákladů právního zastoupení a nákladů řízení podle ustanovení §62 a §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že žalobce se domáhal vůči žalovaným dlužníkům a ručitelům zaplacení 189 277,24 Kč s přísl. Ve vztahu ke stěžovatelce svůj nárok odvozoval z ručitelského prohlášení ze dne 8. 3. 1999, v němž se stěžovatelka společně s bývalým manželem zavázala zaplatit dlužnou částku v případě, že ji dlužníci neuhradí. Stěžovatelka před soudy namítala neplatnost ručitelského prohlášení s ohledem na její zdravotní stav, protože v té době nebyla schopna posoudit obsah a smysl ručitelského prohlášení. Soud prvého stupně žalobu vůči stěžovatelce zamítl, neboť ze znaleckého posudku dovodil, že stěžovatelka v době podpisu trpěla depresivní poruchou, přičemž i když rozpoznávala, že uzavírá smlouvu o ručení, její ovládací funkce byly podstatným způsobem ovlivněny. Ručitelské prohlášení stěžovatelky je proto neplatné.
Odvolací soud rozhodnutí nalézacího soudu částečně změnil a zavázal stěžovatelku spolu s dalšími žalovanými uvedenými ve výroku rozhodnutí s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných k zaplacení částky 114 126,76 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud dovodil, že ručitelský závazek stěžovatelky představuje platný právní úkon, neboť za situace, kdy nebylo prokázáno, že stěžovatelka své jednání nedokázala ovládnout, nebyly splněny podmínky dané ustanovením §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."). Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatelka s právními závěry krajského soudu nesouhlasí. Namítá, že k tomu, aby ručitelské prohlášení bylo hodnoceno jako perfektní, chyběla jedna z podstatných náležitostí právního jednání, a to schopnost ovládnout své jednání. V době, kdy došlo k podpisu ručitelského prohlášení, byl její stav hodnocen jako depresivní porucha, neboť stěžovatelka nebyla schopná zvládat ani běžné domácí práce. Stěžovatelka má za to, že pro dovolání se neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §38 odst. obč. zák. stačí, aby byla ovlivněna pouze jedna složka způsobilosti k právním úkonům a nikoliv obě dvě složky současně. Stěžovatelka se domnívá, že v situaci, kdy nebyla plně schopna ovládnout své jednání, měly orgány veřejné moci poskytnout ochranu jejímu majetku tím způsobem, že její jednání ovlivněné duševní poruchou prohlásí za neplatné. Stěžovatelka dále poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13, podle nějž spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími zájmy bude nejlépe dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde, neboť podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právním závěrem odvolacího soudu, resp. i soudu dovolacího, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Krajský soud dále doplnil dokazování i o výslech soudního znalce, který dovodil, že nešlo o duševní poruchu, která stěžovatelku mohla učinit neschopnou k podpisu smlouvy, porucha ale mohla ovlivnit její volní schopnosti, tzn. schopnost adekvátně se rozhodovat ve smyslu vytýkaného jednání. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabýval a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke shora nastíněným závěrům. V odůvodnění zejména uvedl, že duševní porucha stěžovatelky (podle znalce depresivní fáze střední tíže) sice ovlivnila její volní schopnosti, avšak nenarušila její rozpoznávací schopnosti, tj. myšlením a vnímáním správně chápat situaci, v jaké se nachází. Duševní porucha ji nečinila k předmětnému právnímu úkonu zcela neschopnou. Nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede totiž k jeho absolutní neplatnosti, nýbrž pouze ta duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu nebo své jednání ovládnout. V řízení nebylo prokázáno, že by tato situace nastala a ručitelské prohlášení proto krajský soud považoval za platně uzavřené.
Jak již bylo naznačeno, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu náleží nezávislým soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23//93).
Z uvedeného vyplývá, že ani v projednávané věci není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat řádně odůvodněné závěry krajského soudu, podle nichž znalcem zjištěná duševní porucha stěžovatelku nečinila k předmětnému právnímu úkonu zcela neschopnou. Ústavní soud má - i s ohledem na obsah znaleckého posudku - za to, že učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Ústavní soud dodává, že při posuzování možné neplatnosti právního úkonu je nutné vzít v úvahu i charakter konkrétního právního úkonu, tedy nakolik částečně snížená ovládací schopnost, avšak při zachování rozpoznávací schopnosti, tzn. myšlením a vnímáním správně chápat situaci, vůbec mohla mít vliv na rozhodnutí stěžovatelky přistoupit spolu s manželem k podpisu ručitelského závazku. Nelze odhlédnout i od toho, že soudy poskytovaná ochrana osobám jednajících v duševní poruše musí být na druhé straně vyvážena ochranou osob, které v dobré víře vstupují do právních vztahů s těmito osobami, aniž by o duševní poruše věděly.
Poukaz na nález sp. zn. I. ÚS 173/13 není již s ohledem na odlišné skutkové okolnosti věci případný. Ústavní soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu. Závěry uvedené v tomto nálezu nadto není možné vykládat natolik extenzivně, že by jakákoliv míra pravděpodobnosti, že dotyčná osoba mohla jednat v duševní poruše, vždy zapříčinila neplatnost právního úkonu.
Ústavní soud nemá z ústavněprávního hlediska ani výhrady vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., a neshledává důvod jeho řádně odůvodněné závěry zpochybňovat.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Krajský soud se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabýval. V souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. V posuzovaném případě proto Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. O návrhu na přednostní projednání Ústavní soud nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší době. K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, kdy lze očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti jako návrh akcesorický sdílí právní osud odmítané ústavní stížnosti. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů zastoupení ve smyslu ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ani náhradu nákladů řízení podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu