ECLI:CZ:US:2015:4.US.147.15.1
sp. zn. IV. ÚS 147/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem Praha 1, Vladislavova 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 5 Tdo 326/2014 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2012 sp. zn. 3 To 76/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jímž byl na základě odvolání stěžovatele, dalších obviněných a státního zástupce zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2010 č. j. 50 T 4/2006-1899 a stěžovatel byl společně s dalšími osobami uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb., dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu, a trestného činu padělání a pozměňování nálepek k označení zboží nebo předmětů dokazujících splnění poplatkové povinnosti podle §145a odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona č. 140/1961 Sb., dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu; za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatného podnikání v oboru obchodní činnosti na dobu pěti roků a peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 500 Kč. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trestní soudy nesprávně kvalifikovaly jeden ze skutků, za které byl odsouzen, jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku. Poukazuje na to, že podle odsuzujícího rozsudku měl daný skutek spočívat v neoprávněné výrobě cigaret, a s odkazem na judikaturu dovozuje, že zatajení příjmu docíleného trestným činem nelze posuzovat jako zkrácení daně ve smyslu §240 trestního zákoníku, protože by tak pachatel byl nepřímo nucen k oznámení vlastní trestné činnosti. Stěžovatel se proto domnívá, že jeho čin mohl být maximálně posuzován jako neoprávněné podnikání podle §251 trestního zákoníku.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud musí primárně připomenout, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98).
V posuzované věci se námitkou stěžovatele směřující proti právní kvalifikaci stíhaného skutku jako zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku podrobně v napadeném usnesení zabýval Nejvyšší soud. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud se v tomto směru omezil pouze na stručné odmítnutí judikatury, na kterou stěžovatel ve svém dovolání poukazoval.
Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (s. 80-83) je patrné, že tento soud potvrdil použitou právní kvalifikaci zejména na základě toho, že skupina obviněných (včetně stěžovatele) vyvíjela trestnou činnost spočívající v nelegální výrobě a distribuci cigaret formálně v rámci společností, které byly oprávněny podnikat na trhu s tabákovými výrobky. Nemohlo tak dojít k provozování podnikání v rozporu s právními předpisy, k překročení rozsahu jejich podnikatelského oprávnění, a tedy ani ke vzniku trestní odpovědnosti za trestný čin neoprávněného podnikání podle §251 trestního zákoníku. Protože se však stěžovatel společně s dalšími osobami podílel na výrobě a distribuci cigaret nezdaněných, bylo nutné toto jeho jednání posoudit jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), 3 trestního zákoníku.
Ústavní soud se s touto argumentací ztotožňuje a poukazuje dále na některá svá předchozí rozhodnutí v obdobných věcech (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 587/14 a usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2695/14), v nichž konstatoval, že posouzení daného jednání jako zkrácení daně nepředstavuje uplatnění zásady nemo tenetur se ipsum accusare (nikdo není povinen obvinit sám sebe).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu