ECLI:CZ:US:2015:4.US.1623.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1623/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti JUDr. Miroslava Zámišky, zastoupeného Mgr. Janem Lukovským, advokátem se sídlem Koněvova 2660/141, Praha 3, proti výroku pod bodem V. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2015 č. j. 10 Co 287/2014-339, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení výroku pod bodem V. v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobci a) až j) a 2. žalovaným, tj. stěžovatelem.
Stěžovatel uvádí, že podal proti výše uvedenému výroku odvolacího soudu rovněž dovolání k Nejvyššímu soudu, avšak z důvodu procesní opatrnosti podává ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu rovněž tuto ústavní stížnost.
Ústavní soud podanou ústavní stížnost posuzoval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Mezi základní atributy ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Uvedený princip subsidiarity se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně, neboť stěžovatel nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 83/2004 Sb.). Záleželo tak jen na rozhodnutí stěžovatele, zda takovýto prostředek využije. Zákonem č. 404/2012 Sb. bylo ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněno v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek.
Ústavní soud v této souvislosti vyslovil názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (blíže k této otázce srov. podrobně odůvodněné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které otevřené řízení poskytuje, eventuálně i řízení, které má být v případě kasačního rozhodnutí dovolacího soudu posléze vedeno. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co další stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutím této ústavní stížnosti pro nepřípustnost nedochází k vyloučení soudní ochrany proti nyní napadenému rozsudku krajského soudu.
Bude-li totiž posléze dovolání odmítnuto, běží stěžovateli lhůta k podání ústavní stížnosti od doručení takového usnesení, a to platí stejně tak v případě, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně a zamítne je, neboť pak bylo rozhodnutím o posledním opravném prostředku, jež stěžovateli příslušelo.
Pokud se ukáže, že dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem, např. proto, že bylo objektivně nepřípustné, je třeba dovodit, že je tím zpochybněn - a to dodatečně - implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud proto projedná, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, Ústavní soud sám posuzovat nemůže. Z alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat stěžovateli nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby vyhověl požadavku zakotvenému v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatel tak učinil procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodal vůbec (srov. např. sp. zn. III. ÚS 964/15, IV. ÚS 1074/15).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj