ECLI:CZ:US:2015:4.US.1720.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1720/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Pavlů, zastoupené Dr. JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 23, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 4. 3. 2015, č. j. 30 Co 133/2012-246, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 11. 2011, č. j. 22 C 281/2008-148, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
4. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovatelce poskytuje k ochraně jejího práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatelka všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpala. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
5. Uvedený princip se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatelka totiž nebyla povinna vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012). Bylo tedy jen na jejím uvážení, zda takový prostředek využije či nikoli. Zákonem č. 404/2012 Sb. byl však §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněn v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále nicméně platí, že pakliže následně dojde k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovatelce zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu, popř. rozhodnutí soudu prvního stupně.
6. V nyní souzené věci však stěžovatelka tento mimořádný opravný prostředek, za nějž je třeba považovat dovolání ve smyslu §236 a násl. občanského soudního řádu, dosud nevyčerpala. Ústavním soudem bylo v této souvislosti z obsahu samotné ústavní stížnosti zjištěno, že stěžovatelka dovolání proti ústavní stížností napadenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 4. 3. 2015, č. j. 30 Co 133/2012-246, podala prostřednictvím soudu prvního stupně dne 4. 6. 2015, což bylo Ústavním soudem ověřeno též z veřejně dostupných informací (viz služba infoSoud, http://infosoud.justice.cz/InfoSoud/public/search.jsp). Ústavním soudem bylo dále zjištěno, že řízení o dovolání stěžovatelky doposud nebylo skončeno. Vzhledem k této skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatelka dosud nevyčerpala veškeré procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a její ústavní stížnost je proto předčasná. Není totiž vyloučeno, že dovolací soud posoudí dovolání stěžovatelky jako přípustné a po jeho věcném projednání návrhu stěžovatelky vyhoví.
7. Ve vztahu k právě uvedenému si Ústavní soud dovoluje připomenout, že souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona, ani v judikatuře Ústavního soudu. Souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti nepředstavuje ani řešení, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty (viz např. usnesení ze dne 29. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 2162/11, ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 16/11, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pokud před obecnými soudy nadále probíhá řízení, v jehož rámci se stěžovatelka může domoci ochrany svých práv, není pro zásah Ústavního soudu zásadně důvod. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že tímto rozhodnutím nebude stěžovatelka na svých právech nijak poškozena. Pokud totiž v řízení o dovolání nebude úspěšná, nebude zde žádná překážka, která by jí bránila v podání nové ústavní stížnosti, v níž bude moci zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení a zároveň jí brojit i proti rozhodnutí soudů nižších stupňů.
8. Na právě uvedeném nic nemění ani pochybnosti stěžovatelky o tom, zda přípustnost předmětného dovolání není s přihlédnutím k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu vyloučena. Ve vztahu k právě uvedenému Ústavní soud uvádí, že samotné pochybnosti stěžovatelky o přípustnosti dovolání ještě neznamenají, že Nejvyšší soud dospěje k závěru o nepřípustnosti dovolání ex lege (shodně viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1074/15 ze dne 11. 5. 2015, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jak ostatně již Ústavní soud dal najevo v řadě svých rozhodnutí, o přípustnosti dovolání rozhoduje pouze Nejvyšší soud (viz §239 občanského soudního), a tudíž nelze a priori vyloučit, že posoudí otázku (ne)přípustnosti dovolání jinak než stěžovatelka, resp. Ústavní soud, který však pochybnost stěžovatelky stran nepřípustnosti jejího dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu nesdílí s přihlédnutím k tomu, že v její věci jde o žalobu na určení účasti v obchodní společnosti, nikoli o žalobu na plnění. Avšak i v případě, že by dovolací soud skutečně dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky je ve smyslu §238 občanského soudního řádu objektivně nepřípustné, byla by stěžovatelce zachována lhůta k podání ústavní stížnosti, neboť stěžovatelce by nebylo možno přičítat k tíži, že se řídila poučením odvolacího soudu, dle něhož je v její věci dovolání přípustné za podmínek dle §237 občanského soudního řádu.
9. Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatelka jejich existenci ani netvrdila.
10. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2015
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu