ECLI:CZ:US:2015:4.US.183.15.1
sp. zn. IV. ÚS 183/15
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Petera Alexandera, t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, právně zastoupeného Mgr. Ondřejem Múkou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Vyšehradská 423/27, směřující proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. září 2014, č.j. 63 Nt 4504/2014-288, a Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2014, č.j. 44 To 527/2014-306, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odstavci 2; v čl. 36 odstavci 1; v čl. 38 odstavci 2; a v čl. 40 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 5 odstavci 1 a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Citovaným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl, že (1) stěžovatel se bere do vazby podle ustanovení §67 písmeno a) trestního řádu; (2) nepřijímá se nabídka záruky učiněná družkou stěžovatele; (3) nepřijímá se písemný slib stěžovatele; (4) nepřijímá se návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka; a (5) nenahrazuje se vazba uložením předběžného opatření. Stížnost stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítnul.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že odůvodnění vazby bylo založeno na výši hrozícího mu trestu odnětí svobody ve výši nejméně osmi let a to přesto, že již dříve bylo o jeho vině rozhodnuto nepravomocným rozsudkem, jímž byl odsouzen v nepřítomnosti k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, přičemž rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno. Stěžovatel namítl, že pouhá hrozba vysokého trestu odnětí svobody nezakládá, i s odkazem na příslušnou judikaturu Ústavního soudu, sama o sobě důvodnost útěkové vazby. Ačkoliv stěžovatel uvedl řadu skutečností, které měly oslabit důvodnost vazby, zejména absenci úmyslu skrývat se či vyhýbat se trestnímu řízení, soudy však založily své rozhodnutí na faktu, že stěžovatel již dříve uprchl nebo se skrýval, a že se tak bude pravděpodobně chovat i v budoucnosti. S tímto hodnocením stěžovatel nesouhlasí, neboť dodržoval podmínky předchozího podmíněného propuštění z výkonu trestu, a sám fakt, že orgány činné v trestním řízení nezjistily jeho aktuální adresu, mu nelze klást k tíži. Stěžovatel pobýval na své udané britské adrese, aniž by byl českými či britskými orgány kontaktován. Přitom prostřednictvím své partnerky v rozhodné době komunikoval s Nejvyšším státním zastupitelstvím.
Ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 5/2012, byl stěžovatel souzen jako uprchlý, Vrchní soud v Praze však svým usnesením ze dne 4. listopadu 2013, sp. zn. 4 To 74/2013, rozsudek zrušil, neboť shledal, že k řízení proti uprchlému nebyl dán důvod. Obdobně předchozí postup kritizoval i Vrchní soud ve Velké Británii, když rozhodoval o aplikovatelnosti Evropského zatýkacího rozkazu na stěžovatele. S ohledem na uvedené okolnosti proto stěžovatel namítá, že vazební důvody nebyly v jeho věci dány. Z rozhodnutí o vazbě rovněž není dle stěžovatele patrno, proč nemohl v jeho případě být aplikován jiný, vazbu nahrazující, procesní nástroj.
Stěžovatel pobývá ve vazbě přesto, že dokazování v jeho věci bylo již dříve provedeno. Je tedy otázkou, proč nebylo doposud zahájeno řízení před soudem, ačkoliv má vazba být zajištěním na dobu nezbytně nutnou. O stížnosti do vazebního rozhodnutí soud rozhodoval téměř po dvou měsících, aniž by u něj byl stěžovatel slyšen, přestože byl opakovaně vyslýchán policejním orgánem. K tomu stěžovatel odkazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 4. prosince 2008, č. 19970/04)
Ústavní soud se se žádostí o vyjádření k ústavní stížnosti obrátil na účastníka řízení, Městský soud v Praze. Předseda senátu 44 To Ústavnímu soudu sdělil, že stěžovatel podal do usnesení o vzetí do vazby stížnost do protokolu přímo po vazebním jednání, odůvodnění stížnosti však soudu nebylo doručeno. Stěžovatel byl k trestnímu stíhání vydán poté, co více než 21 měsíců pobýval ve vydávací vazbě ve Velké Británii na základě Evropského zatýkacího rozkazu. Závěr Vrchního soudu v Praze v usnesení ze dne 4. listopadu 2014 (správně 2013), sp. zn. 4 To 74/2013, podle kterého nebyly podmínky pro rozhodnutí jako proti uprchlému, automaticky neznamená, že v době vydávání do České republiky neexistovala obava, že obviněný se bude stíhání vyhýbat, že se bude zdržovat na neznámém místě ve Velké Británii nebo v jiném státě. Dne 16. září 2014 již neexistovala povinnost stěžovatele dostavovat se k probační pracovnici, a stěžovatel nebyl vázán žádným soudním rozhodnutím k pobytu ve Velké Británii. Stížnostní soud pak rovněž neshledal věrohodnost tvrzení partnerky stěžovatele, že chce s obviněným žít jako družka v České republice. Závěrem vyjadřující se soudce konstatoval, že na závěru o nemožnosti náhrady útěkové vazby jiným procesním nástrojem trvá, a proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítl.
Soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 k žádosti Ústavního soudu o vyjádření se k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a neopodstatněnou. Současně Ústavnímu soudu sdělil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl dne 29. ledna 2015, sp. zn. 43 Nt 2002/2015, o ponechání stěžovatele ve vazbě.
Obě soudní vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice. V ní stěžovatel především konstatoval, že rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě ze dne 29. ledna 2015, sp. zn. 43 Nt 2002/2015, je odůvodněno v podstatě totožně s odůvodněním napadeného usnesení soudu prvého stupně. Stěžovatel se nachází nadále ve vazbě, aniž by mu bylo známo, v jakém časovém horizontu může dojít k ukončení fáze vyšetřování. Posledním krokem bylo přibrání znalce k posouzení vzorků písma, které stěžovatel policejnímu orgánu poskytl. Podle stěžovatele dochází k nedůvodným průtahům, a ponechávání stěžovatele ve vazbě, kterou proto považuje za nedůvodnou. K vyjádření soudce Městského soudu v Praze stěžovatel projevil nesouhlas s tvrzením o neexistenci důvodů k dohledu probačního úředníka ke dni vydání stěžovatele do České republiky. Naopak, stěžovatel byl pod dohledem, a to v souvislosti s extradičním řízením, v jehož rámci navíc složil peněžitou záruku a byl nucen nosit elektronický monitorovací náramek. Dále stěžovatel uvedl, že výše citované usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2013, pověřilo orgány činné v trestním řízení prověřením faktického dodržování podmínek dohledu stěžovatelem. Tento pokyn však byl zcela ignorován. Stěžovatel dále nesouhlasil s vyjádřením stížnostního soudu ohledně věrohodnosti tvrzení družky stěžovatele. Závěrem pak konstatoval, že soudy se nevypořádaly s námitkou založení vazebních důvodů pouze na hrozbě vysokým trestem. Proto setrvává na své ústavní stížnosti a zopakoval návrh na zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Při rozhodování o vazebních důvodech posuzují obecné soudy situaci, která je jim předložena a na nich je, aby posoudily, zda existují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejich důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Řízení Ústavního soudu se však zabývá právě posouzením toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí nepochybil orgán veřejné moci způsobem, zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, respektive, zda k vydání rozhodnutí měl pravomoc a hodnověrné a přezkoumatelné důvody. V projednávaném případě rozhodoval obvodní soud o vazbě stěžovatele za situace, kdy tento byl na základě předchozího zatýkacího rozkazu vydán do České republiky k řízení ve věci, kde je stěžovatel ohrožen trestem odnětí svobody, kdy rozsah trestní sazby činí pět až deset let, a to za situace, kdy dříve mu udělený trest odnětí svobody v trvání šesti let byl zrušen s ohledem na procesní pochybení, spočívající v řízení za nepřítomnosti stěžovatele.
Stěžovatel má za to, že v jeho případě soudy nedostatečně odůvodnily, proč se rozhodly za výše popsané relativně složité situace vzít jej do vazby. Ústavní soud však má za to, že jejich rozhodnutí jsou dostatečně a odůvodněná pro to, aby mohl být vysloven daný závěr. O vzetí stěžovatele do vazby bylo rozhodnuto oprávněným orgánem na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách. Soudy přezkoumaly okolnosti případu a dospěly k závěru o důvodnosti vazby. Je pochopitelné, že stěžovatel nemusí s takovým rozhodnutím, s přihlédnutím k výše uvedenému, souhlasit, nicméně orgány činné v trestním řízení postupovaly zcela v souladu se zákonem a v žádném případě nepřekročily meze stanovené ústavním pořádkem, a to ani ve vztahu k prodlevě mezi vazebním zasedáním a řízením o stížnosti. S ohledem na to neshledal Ústavní soud opodstatněnost námitek stěžovatele, které by svědčily o tom, že soudy v jeho věci naříkaným způsobem zasáhly do jeho zaručených základních práv. Soudy se věcí řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému přesvědčení o důvodnosti vazby. V řízení přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah. S judikaturou Ústavního soudu k podmínkám vazby za hrozby vysokého trestu se vypořádaly způsobem, kterému nelze pochybení vytknout.
Jen pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 o ponechání stěžovatele ve vazbě stěžovatel napadl stížností, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. března 2015, sp. zn. 44 To 129/2015, zamítl.
Podle ustanovení §43 odstavce 2 písmene a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu