ECLI:CZ:US:2015:4.US.198.15.1
sp. zn. IV. ÚS 198/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky CG Holding, s. r. o., se sídlem Praha 2, Anny Letenské 34/7, IČO 246 57 344, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 30, směřující proti výroku č. I rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 111/2014-196 ze dne 25. 4. 2014 v části potvrzující zamítavý výrok č. II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 60 C 218/2012-126 ze dne 6. 9. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. 1. 2015, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy České republiky a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou domáhala po České republice - Českém telekomunikačním úřadu zadostiučinění ve výši 108 332,90 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu vzniklou tvrzeným nesprávným úředním postupem žalované, spočívajícím ve skutečnosti, že žalovaná nerozhodla o stěžovatelčiných návrzích ve lhůtě stanovené v §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem č. j. 60 C 2018/2012-126 ze dne 6. 9. 2013 žalobu na zadostiučinění v penězích zamítl, podle ustanovení §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), konstatoval porušení stěžovatelčina práva a nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení. K odvolání podanému stěžovatelkou Městský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil a výrok o nákladech řízení změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce náklady řízení před soudem prvního stupně; právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků řízení. Proti výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 3847/2014-228 ze dne 12. 11. 2014 odmítl jako nepřípustné.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Jak Ústavní soud zjistil dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 9, stěžovatelka proti napadenému rozhodnutí nepodala dovolání, ačkoliv o této možnosti byla řádně poučena v napadeném rozhodnutí. Jakkoli zkoumat přípustnost dovolání přísluší pouze Nejvyššímu soudu, domnívá se Ústavní soud, že stěžovatelka v dané věci dovolání podat mohla a měla (§237 ve spojení s §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013). Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že dovolání bylo podáno žalovanou, přičemž nijak nevysvětlila, proč sama možnost podání dovolání nevyužila. Lhůta k podání dovolání přitom již uplynula.
Za této situace nezbývá než konstatovat, že stěžovatelka nevyužila všechny prostředky k ochraně svého práva. Z toho důvodu je nutno ústavní stížnost považovat za návrh ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný. Ústavní soud proto ústavní stížnost, aniž by posuzoval její důvodnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2015
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka