ECLI:CZ:US:2015:4.US.1983.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1983/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Hrdiny, zastoupeného JUDr. Markétou Vaňkovou, advokátkou se sídlem Poštovská 6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2014 č. j. 10 As 29/2014-65, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2014 č. j. 62 A 16/2013-119, rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 11. 1. 2013 č. j. MMB/0001158/2013 a rozhodnutí Úřadu městské části Brno-Žabovřesky ze dne 29. 10. 2012 č. j. MCBZAB 10460/12/OS/TAPM, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít tím, že zejména soudy nezohlednily okolnosti daného případu a rozhodly formalisticky bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem, které mají podle stěžovatele širší rozměr.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je vlastníkem rodinného domu na ulici X v Brně. V rámci stavebního řízení uplatňoval námitky týkající se zastínění jeho domu v souvislosti s výstavbou bytového domu na sousedním pozemku. Stavební úřad jeho námitkám nevyhověl a vydal stavební povolení společnosti Strotera, s. r. o., pro stavbu bytového domu. Krajský soud v Brně rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, jímž zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno-Žabovřesky, odboru stavebního, kterým bylo vydáno stavební povolení. Výše označeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícím, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Jak Krajský soud v Brně tak i Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadených rozhodnutí podrobně zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení zákonnosti rozhodnutí správních orgánů, kterými bylo vydáno stavební povolení, resp. zamítnuto odvolání proti vydání stavebního povolení. Zvláště podrobně a s odkazy na předchozí judikaturu správních soudů se pak zejména Nejvyšší správní soud zabýval konkrétními žalobními námitkami, a to jak v rovině skutkové, tak právní.
Oba soudy došly k závěru, že stěžovatel mohl a také měl své námitky týkající se tvrzeného zastínění jeho nemovitosti uplatnit v územním řízení a v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vysvětlily rozdíly mezi územním a stavebním řízením vedenými podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"). Klíčovou zásadou, o níž správní orgány i oba soudy opřely odůvodnění svých rozhodnutí, je zásada koncentrace řízení. Podle ustanovení §114 odst. 2 stavebního zákona se k námitkám účastníků řízení, které byly nebo mohly být uplatněny při územním řízení, při pořizování regulačního plánu nebo při vydání územního opatření o stavební uzávěře anebo územního opatření o asanaci území, nepřihlíží. Až na základě takto zevrubného zkoumání a vypořádání stěžovatelových námitek došly oba soudy k závěru, že správní orgány nepochybily, když stěžovatelovi nevyhověly.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Oba soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily.
Je třeba připomenout, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu