ECLI:CZ:US:2015:4.US.2220.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2220/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. V., zastoupeného Mgr. Petrou Vrbicovou, advokátkou se sídlem Liberec, Lípová 664/6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2015 sp. zn. 3 To 41/2014 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2014 č. j. 48 T 11/2010-23735, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo podle §73a odst. 4 písm. b) trestního řádu rozhodnuto, že peněžitá záruka, kterou stěžovatel složil ve výši 1 000 000,- Kč k náhradě vazebních důvodů za svého syna (V. V. mladšího), připadá státu. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro to, aby soud vyslovil, že poskytnutá peněžitá záruka připadá státu. Podle názoru stěžovatele měl obviněný (syn stěžovatele) reálný důvod pro svou neúčast na nařízeném hlavním líčení, která byla hlavním důvodem pro vyslovení, že peněžitá záruka připadá státu.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že Městský soud v Praze vydal rozhodnutí o připadnutí peněžité záruky státu až po osmi letech od údajného porušení podmínek propuštění obviněného na svobodu, a navíc až dva roky poté, co byl obviněný v dané trestní věci pravomocně odsouzen. Stěžovatel se odvolává na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 8 Tz 22/2013, ve kterém byl vysloven právní názor, že pokud byla peněžitá záruka přijata a až následně zanikly důvody vazby, nelze již rozhodnout o jejím propadnutí státu, a to ani v případě, kdy obviněný v předchozích stadiích trestního řízení naplnil některý z důvodů, pro nějž bylo možné tehdy rozhodnout, že peněžitá záruka připadá státu. Stěžovatel má za to, že v dané věci již důvody vazby jednoznačně pominuly, neboť obviněný byl pravomocně odsouzen a vykonává trest odnětí svobody, takže propadnutí peněžité záruky nepřipadalo v úvahu.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost obsahuje tytéž argumenty, o nichž rozhodoval Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení, a proto odkázal na jeho odůvodnění. Ve vyjádření je též obsažena informace, že obviněný po svém zadržení nejevil žádné známky zdravotních obtíží, které by mu znemožňovaly přítomnost u hlavního líčení.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření pouze stručně uvedl, že trvá na svém názoru založeném na trvajícím důvodu vazby a navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, vyjádření účastníků, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy trestních soudů, není soudem jim nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí trestních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 či nález sp. zn. IV. ÚS 2355/12).
Ústavní soud posoudil věc v takto vymezeném rozsahu a porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Trestní soudy v napadených rozhodnutích dostatečně a srozumitelně odůvodnily naplnění podmínek pro rozhodnutí o tom, že poskytnutá peněžitá záruka připadá státu, jak to předpokládá ustanovení §73a odst. 4 písm. b) trestního řádu. Obviněný V. V. mladší byl nejdříve propuštěn z vazby na svobodu mj. na základě přijetí peněžité záruky poskytnuté stěžovatelem, načež jeho přítomnost u hlavního líčení bylo nutno zajistit vydáním příkazu k zatčení. Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí podrobně reagoval na argumentaci stěžovatele a logicky vysvětlil, z čeho lze dovozovat, že se obviněný k hlavnímu líčení nařízenému na dny od 27. 2. 2006 do 17. 3. 2006 nedostavil zaviněně. Ústavní soud neshledal nic, co by se těmto úvahám dalo vytknout, a v podrobnostech odkazuje právě na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze (srov. s. 2-3).
Jestliže stěžovatel zastává názor, že o připadnutí peněžité záruky státu nemůže být rozhodnuto v momentě, kdy již neexistují důvody vazby, a opírá tento názor o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 8 Tz 22/2013, je třeba nejprve připomenout, že Ústavní soud jako specializovaný soudní orgán ochrany ústavnosti není další přezkumnou instancí v rámci trestního soudnictví, zásadně ani nesjednocuje judikaturu trestních soudů, a tudíž mu nepřísluší hodnotit postup trestního soudu z hlediska možné kontradikce s postojem k předmětné otázce ze strany soudu nadřízeného (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1078/12).
Ústavní soud souhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že peněžitá záruka je jako institut primárně nahrazující vazbu spjata s trváním vazebních důvodů. Akceptovat lze i z toho vyplývající důsledek, že zaniknou-li důvody vazby, nelze peněžitou záruku přijmout. Z výše uvedeného však nijak nevyplývá, že by bylo vyloučeno rozhodnout o připadnutí peněžité záruky státu poté, co vazební důvody pominuly, pokud obviněný v předchozích stadiích trestního řízení naplnil některý z důvodů, pro něž bylo možné rozhodnout, že peněžitá záruka připadá státu.
Rozhodnutí o připadnutí peněžité záruky státu podle §73a odst. 4 trestního řádu je sankcí svého druhu, která může nastoupit v případě, když obviněný poruší podmínky, za kterých jej soud ponechal na svobodě, resp. za jakých jej z vazby propustil na svobodu, anebo se dopustí jiného závadného jednání předvídaného citovaným ustanovením. Hrozba uplatnění této sankce má fungovat jako odrazení obviněného od uvedeného nežádoucího jednání, popř. jako motivace pro složitele peněžité záruky k tomu, aby i on svým vlivem obviněného od takového jednání odrazoval. Mj. za tím účelem musí být obviněný a osoba, která peněžitou záruku složila, předem upozorněni na důvody, pro které peněžitá záruka může připadnout státu (srov. §73a odst. 9 trestního řádu).
Podmínky pro uplatnění sankce v podobě rozhodnutí o tom, že peněžitá záruka připadá státu, jsou tedy splněny v okamžiku, kdy nastane některá ze situací uvedených v §73a odst. 4 trestního řádu, a následné pominutí vazebních důvodů nemůže způsobit zánik možnosti tuto sankci uplatnit. Vyplývá to také z toho, že některé z důvodů pro rozhodnutí o jejím připadnutí státu s důvody vazby nijak přímo nesouvisí, konkrétně pak důvody spočívající v tom, že se obviněný vyhýbá výkonu uloženého trestu odnětí svobody nebo peněžitého trestu nebo výkonu náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest - srov. §73a odst. 4 písm. d) a odst. 6 trestního řádu.
Přehlédnout nelze ani skutečnost, že podle §73a odst. 5 druhé věty trestního řádu má soud, který rozhodl o připadnutí peněžité záruky státu, zároveň přezkoumat, nejsou-li dány důvody pro rozhodnutí o vzetí do vazby. Je tedy zřejmé, že i zákon počítá s možností, že v době rozhodnutí o připadnutí peněžité záruky státu již nebudou existovat vazební důvody.
V posuzované věci obviněný V. V. mladší svým jednáním zavdal příčinu pro rozhodnutí o připadnutí peněžité záruky státu předpokládanou ustanovením §73a odst. 4 písm. b) trestního řádu, jak bylo výše vysvětleno. Následně byl znovu vzat do vazby, ze které byl dne 8. 3. 2006 opětovně propuštěn. Jak však správně zdůraznil v napadeném rozhodnutí Vrchní soud v Praze, toto druhé propuštění z vazby již nebylo v žádné souvislosti s peněžitou zárukou, došlo k němu pouze na základě přijetí písemného slibu obviněného a záruky jeho manželky. Peněžitá záruka tedy v tuto dobu již nefungovala jako prostředek nahrazující vazbu.
Oprávnění soudu rozhodnout o tom, že peněžitá záruka připadá státu, tedy vzniklo okamžikem splnění předpokladů uvedených v §73a odst. 4 písm. b) trestního řádu a následný zánik vazebních důvodů (ke kterému došlo v důsledku pravomocného odsouzení obviněného a jeho nástupu do výkonu trestu odnětí svobody) na to již neměl žádný vliv.
Pokud jde o námitku o osmileté prodlevě, s jakou Městský soud v Praze rozhodl o připadnutí peněžité záruky státu, není to sice postup standardní, ale délku prodlevy lze částečně přičíst na vrub i stěžovateli, který o vrácení peněžité záruky požádal (byť to není podmínkou vrácení) až 10. 4. 2014. Dále je nutno konstatovat, že trestní řád nestanoví žádnou lhůtu, která by limitovala dobu, v jaké může být o připadnutí peněžité záruky státu rozhodnuto.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu