ECLI:CZ:US:2015:4.US.2227.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2227/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci ústavní stížnosti Lenky Cinkové, právně zastoupené advokátkou JUDr. Lucií Kolářovou, Přemyslovská 28, Praha 3 Flora, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. 3 Nt 1216/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 7. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení Okresního soudu v Šumperku.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením Okresního státního zástupce v Šumperku ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. ZN 5491/2013 bylo v souladu s ustanovením §79a tr.ř. rozhodnuto o zajištění finančních prostředků na bankovním účtu stěžovatelky. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost k Okresnímu soudu v Šumperku, který ji však svým usnesením ze dne 10. 1. 2014 č. j. 3 Nt 351/2014-3 zamítl. Dne 5. 3. 2014 bylo proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání, v němž jí bylo kladeno za vinu, že uzavřela pracovní smlouvu, ač si měla být vědoma toho, že není pro výkon sjednané práce způsobilá. Následně si stěžovatelka podala v souladu s ustanovením §79a odst. 4 novou žádost o uvolnění zajištěných peněžních prostředků, přičemž Okresní státní zastupitelství ji svým usnesením ze dne 16. 5. 2014 č. j. 1 ZT 32/2014-22 zamítlo, a stejně tak učinil ke stížnosti stěžovatelky i Okresní soud v Šumperku ústavní stížností napadeným usnesením.
Stěžovatelka považuje trestní stíhání své osoby za zcela nesmyslné, neboť o její pracovní neschopnosti rozhodoval lékař, jehož rozhodnutí bylo přezkoumáno revizními lékaři. Úvaha orgánů činných v trestním řízení o účelovém pracovním poměru je zcela v rozporu s fakty a jedná se jen o domněnky. Stěžovatelka řádně doložila, že peníze na zablokovaném účtu pocházejí z různých zdrojů, že neprováděla žádné nadlimitní výběry i před vznikem pracovního poměru měla dostatek finančních prostředků a nemocenské dávky nebyly jediným zdrojem jejich příjmů. Dále stěžovatelka poukazovala na závěry Ústavního soudu stran přiměřenosti použití postupu podle §79a tr. ř., zejména když zablokování předmětného bankovního účtu přesáhlo dobu šesti měsíců. Příslušný okresní soud v ústavní stížnosti napadeném usnesení toliko lakonicky konstatoval, že k námitkám obviněné lze odkázat na argumentaci uvedenou v rozhodnutí Okresního státního zástupce v Šumperku. Zajištěné peněžní prostředky na účtu nelze podle okresního soudu rozlišit, větší část prostředků pocházejících z trestné činnosti byla obviněnou již odčerpána a není vyloučeno, že tyto mohou být ze zdrojů, které byly převedeny po nějaké době zpět na účet. Za situace, kdy již bylo proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání, neviděl okresní soud důvod pro zrušení nebo omezení zajištění.
Podle náhledu stěžovatelky se výše uvedený postup Okresního soudu v Šumperku vymyká kautelám spravedlivého procesu, jež je jí garantován čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z dikce ustanovení §79a tr. ř. vyplývá, že lze zajistit pouze a jedině takové finanční prostředky, které pocházejí z trestné činnosti a nikoliv prostředky, které z takové činnosti nepocházejí. V souvislosti s uvedeným odkazuje stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1396/07, z něhož dovozuje, že pokud se na účtu nachází prostředky pocházející z trestné činnosti i prostředky legální, nelze takovéto finanční prostředky zajistit. Touto námitkou se okresní soud v rámci svého odůvodnění vůbec nezabýval a pouze konstatoval, že nelze rozlišit, které peněžní prostředky jsou legální a které nelegální. Takovýto postup soudu považuje stěžovatelka za svévolný a neodpovídající zákonnému postupu. Z ustanovení §79a tr. ř. nevyplývá, že k zákonnému postupu postačí zjištění pravděpodobnosti, popř. "většiny finančních prostředků" s původem v trestné činnosti. Při rozhodování o zajištění peněžních prostředků měl policejní orgán, státní zástupce i soud k dispozici kompletní výpisy z účtu stěžovatelky, přičemž tyto nasvědčují přesnému opaku toho, k čemu dospěly orgány činné v trestním řízení.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K předloženému návrhu stěžovatelky je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Ústavnímu soudu a zvláště pak čtvrtému senátu je známo, že obdobným návrhem téže stěžovatelky se v minulosti již zabýval, a to pod sp. zn. IV. ÚS 919/14. Ve zmíněném rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že došlo k porušení základních práv a svobod, jež jsou stěžovatelce garantovány v čl. 36 odst. 1 Listiny. Důvod takového právního závěru byl ze strany Ústavního soudu shledán především v tom, jak se příslušný okresní soud vypořádal s námitkami stěžovatelky. Ústavní soud považoval za problematickou tu skutečnost, že právní argumentace obecného soudu byla toliko obecná a bez jakékoliv návaznosti na právní argumentaci stěžovatelky. Příslušný okresní soud ve svém rozhodnutí neuvedl ani stručný popis skutku, kterého se měla stěžovatelka dopustit, předpokládanou výši škody či jakýkoliv konkrétní údaj o zajištěných peněžních prostředcích.
Ústavní soud má v předmětném případě za to, že napadené usnesení okresního soudu je nadáno totožnými či obdobnými vadami odůvodnění, které byly příslušnému soudu již jednou vytčeny. Nicméně v projednávaném případě není odůvodnění tak strohé, jako tomu bylo ve věci evidované u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 919/14. Okresní soud odkázal pro stručnost na odůvodnění usnesení státního zástupce a velmi skromně vyjádřil svůj právní názor na rozlišování legálních a nelegálních peněžních prostředků na příslušném účtu.
Za určité novum, na které v rámci svého odůvodnění poukázal též okresní soud a jež věc odlišuje od věci, o níž bylo rozhodováno Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 919/14, je zahájení trestního stíhání. To znamená, že stěžovatelce bylo sděleno obvinění, k němuž může orgán činný v trestním řízení přistoupit pouze a jedině v případě, kdy prověřováním zjištěné skutečnosti dostatečně odůvodňují závěr, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchala konkrétní osoba. V usnesení o zahájení trestního stíhání pak musí být dostatečně konkretizován jak popis skutku, tak i zákonné označení trestného činu. Nelze tak mít za to, že by stěžovatelce v rámci trestního řízení jako celku nebylo zřejmé, v jakém jejím jednání je spatřováno porušení norem trestního práva. S postupem do další fáze trestního řízení se současně stěžovatelce rozvijí vějíř opravných prostředků, jimiž se může proti případné zvůli orgánů činných v trestním řízení bránit.
Při projednávání předmětného případu vzal Ústavní soud v potaz, že ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 3. 6. 2014, tedy ještě předtím, než Ústavní soud přistoupil ke kasaci předchozího rozhodnutí (10. 12. 2014), jímž bylo rozhodováno o uvolnění zajištěných peněžních prostředků ve věci IV. ÚS 919/14. Je tedy zřejmé, že případné zrušení napadeného rozhodnutí by na faktickém stavu ničeho nezměnilo. Stěžovatelka by dosáhla pouze toho, že by příslušný okresní soud musel o jejím návrhu znovu rozhodnout, přičemž s ohledem na povinnost soudu rozhodnout o Ústavním soudem zrušeném a věcně totožném usnesení, lze na takový postup nahlížet jako na formalistický a neefektivní. Okresní soud v Šumperku by měl dostat reálnou možnost své předchozí rozhodnutí odůvodnit tak, aby jej bylo lze považovat za ústavně konformní. Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že si stěžovatelka podala další dvě ústavní stížnosti, v nichž se domáhá zrušení usnesení okresního soudu, jímž bylo rozhodováno o zajištění finančních prostředků na bankovním účtu. S ohledem na předchozí nález Ústavního soudu a dosavadní nemožnost obecného soudu napravit své pochybení, by případné kasační rozhodnutí ve své podstatě znamenalo jen řetězení činnosti a nedůvodné vytěžování Okresního soudu v Šumperku. Navíc z ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. I. ÚS 754/15 vyplývá, že příslušný okresní soud po kasaci usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 919/14 již znovu rozhodl a nelze tak ani předpokládat, že by případným zrušením napadeného usnesení bylo lze očekávat změnu v právním postavení stěžovatelky. Čtvrtý senát Ústavního soudu tímto nijak nepředjímá rozhodnutí ve věci I. ÚS 754/15.
Podle náhledu Ústavního soudu se napadené usnesení Okresního soudu v Šumperku sice pohybuje na samé hraně ústavnosti, nicméně s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že je předmětná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a proto ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu