ECLI:CZ:US:2015:4.US.2239.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2239/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Dity Slezákové, zastoupené JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem Masarykova 175, Luhačovice, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 9 C 223/2009-99 ze dne 25. 8. 2011, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 59 Co 408/2011-143 ze dne 11. 4. 2012 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2654/2012-169 ze dne 16. 5. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 19. 7. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu přiloženého spisového materiálu Ústavní soud přitom zjistil, že Okresní soud ve Zlíně rozsudkem č. j. 9 C 223/2009-99 ze dne 25. 8. 2011 uložil stěžovatelce jako žalované povinnost uhradit žalobci Danielu Slezákovi (dále jen "vedlejší účastník") částku 632.500,- Kč z titulu vypořádání hodnoty členských práv a povinností v družstvu a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nalézací soud měl za prokázané, že v průběhu trvání manželství stěžovatelka a vedlejší účastník ve shodě s §703 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nabyli členství v bytovém družstvu TRÁVNÍKY Otrokovice a stali se společnými nájemci družstevního bytu v domě X. Nabytí členského podílu k příslušnému družstevnímu bytu bylo dle zjištění soudu pokryto darem od rodičů stěžovatelky. Po rozvodu manželství účastníci řízení posléze uzavřeli vzájemnou dohodu o zrušení společného členství a práva společného nájmu k družstevnímu bytu a současně se dohodli, že stěžovatelka bude nadále výlučným nájemcem příslušného bytu, k vypořádání hodnoty členských práv a povinností v družstvu však nedošlo. Podle náhledu soudu nebylo tak vypořádání členského podílu v družstvu dovršeno, pročež po uplynutí tříleté lhůty od zániku manželství nastala právní fikce, v souladu s níž přešlo toto majetkové právo manželů z režimu zaniklého společného jmění do podílového spoluvlastnictví, a to tak, že podíly každého z účastníků jsou stejné. Vypořádání členského podílu v družstvu se tedy nadále řídilo zásadami stanovenými v §142 občanského zákoníku, kdy již nebylo možno uplatnit vnos stěžovatelky. Soud proto stěžovatelku zavázal k úhradě poloviny obvyklé hodnoty družstevního bytu.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem č. j. 59 Co 408/2011-143 ze dne 11. 4. 2012 rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil, ztotožňujíce se s jeho právními závěry. Dodal, že přestože na úhradu ceny za převod členských práv a povinností byly použity peněžní prostředky z výlučného vlastnictví stěžovatelky, účastníci řízení tím, že smlouvu o převodu členských práv a povinností uzavřeli oba dva, vyjádřili vůli stát se nabyvatelem členských práv a povinností v bytovém družstvu společně. Výluce členského podílu ze zákonného majetkového společenství navíc podle odvolacího soudu brání kogentní úprava v ustanovení §703 a násl. občanského zákoníku, která je speciální úpravou k ustanovení §143 občanského zákoníku. Za nepřiléhavý potom označil odvolací soud odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 362/10, neboť řešil případ vzniku členství v bytovém družstvu na základě jiné právní skutečnosti.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala stěžovatelka dovolání, opírajíc jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř."), které Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 2654/2012-169 ze dne 16. 5. 2013 odmítl jako nepřípustné.
S uvedenými rozhodnutími obecných soudů stěžovatelka vyjádřila nesouhlas v ústavní stížnosti. Namítala, že obecné soudy nesprávnou aplikací občanského zákoníku, jakož i nerespektováním závazného názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 362/10, porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Podstatou stěžovatelčiny argumentace bylo tvrzení, že je-li ve shodě s §143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku za výlučné prostředky jednoho z manželů nabyt členský podíl v bytovém družstvu, nejedná se o nabytí do společného jmění manželů, nýbrž o majetek ve vlastnictví výlučném. Nemůže proto dojít k výjimce upravené v §703 a násl. občanského zákoníku. V nyní projednávané věci obdarovali stěžovatelku její rodiče částkou 220.000,- Kč, jež byla určena k zakoupení členského podílu, který umožňoval uzavření nájemní smlouvy k družstevnímu bytu a tím zajištění bytové potřeby manželů. Tyto prostředky byly určeny výlučně stěžovatelce a nikoliv vedlejšímu účastníkovi. Sama stěžovatelka potom vedlejšího účastníka neobdarovala ani nehodlala rozšířit rozsah společného jmění manželů na úkor vlastního majetku. Na tom nemůže nic změnit ani argument obecných soudů, že na smlouvě o převodu členských práv a povinností ze dne 6. 4. 1994 je uvedena jak stěžovatelka, tak vedlejší účastník, neboť tehdy běžná praxe vyžadovala, aby na smlouvách tohoto typu byli uvedeni oba dva manželé. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 362/10 ze dne 2. 11. 2010 vyplývá, že děděním lze nabýt členský podíl do výlučného vlastnictví; dle stěžovatelky by tedy mělo být nabytí jedním z manželů možné i v případě zakoupení tohoto podílu z prostředků, které byly darovány jednomu z manželů. Obecné soudy však k názoru vyslovenému v citovaném nálezu navzdory stěžovatelčině argumentaci nepřihlédly.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu naříkaných soudních aktů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje rozhodnutí obecných soudů o vypořádání členského podílu v bytovém družstvu s tím, že soudy aplikovaly příslušnou právní úpravu v rozporu se změněnými společenskými poměry, resp. se nesnažily vyložit ustanovení §703 odst. 2 občanského zákoníku ve spojení s jeho ustanovením §143 odst. 1 písm. a) ústavně konformním způsobem. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (tzv. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními existovaly extrémní rozpory.
Ústavní soud napadená rozhodnutí v tomto smyslu přezkoumal, nicméně vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy velmi pečlivě, podrobně a podle zásad vyjádřených v §132 o. s. ř. posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Tyto závěry jsou současně výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Ve shodě s odvolacím soudem nemůže Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatelky stran nutnosti analogicky aplikovat závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 362/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 217/59 SbNU 151), neboť na projednávanou věc nedopadají. V tehdy posuzovaném případě stěžovatelce za trvání manželství nevzniklo právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, ale toto právo na ni v důsledku smrti její právní předchůdkyně přešlo. Jinými slovy, v nálezem řešeném případě nebyla naplněna hypotéza ustanovení §703 odst. 2 občanského zákoníku a dané ustanovení tudíž nebylo možno aplikovat, ale naopak bylo třeba postupovat podle §143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 500/14 ze dne 21. 5. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V nyní souzené věci stojí za připomenutí spíše usnesení sp. zn. II. ÚS 3976/12 ze dne 29. 11. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud poukázal na to, že "právní úprava vztahů manželů k družstevnímu bytu a společné členství manželů v družstvu včetně jeho zániku je obsažena ve speciálních ustanoveních, které se týkají nájmu bytu (konkrétně §703 - 705 obč. zák.). Tato speciální úprava je bez přímého vztahu ke společnému jmění. Proto nelze aplikovat bez dalšího principy vyplývající z právní úpravy společného jmění na zrušení společného členství v družstvu. Je to dáno i tím, že bydlení představuje jednu ze základních lidských potřeb, u níž je třeba zohledňovat i jiné okolnosti než obecně u nabývání majetku do společného jmění (v daném případě např. stěžovatelem zdůrazňovanou zásluhovost na získání družstevního bytu)." Ústavní soud pak v tomto usnesení dále uvedl, že shora nastíněnou právní úpravu je třeba považovat za legitimní, neboť stěžovateli je zachován nárok na vypořádání členského podílu v družstvu v rámci vypořádání společného jmění. Od uvedeného názoru se ani v právní věci stěžovatelky Ústavní soud neshledal důvod odchýlit.
Jelikož tedy dle Ústavního soudu nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky, nezbylo mu než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu