ECLI:CZ:US:2015:4.US.2416.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2416/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci návrhu stěžovatele Václava Buriánka, právně zastoupeného JUDr. Ladislavem Ejemem, se sídlem Eliášova 998, Česká Lípa, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014, č. j. 72 Co 42/2014-91, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku. Uvádí, že tímto rozhodnutím došlo k zásahu do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na právní pomoc v řízení zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatel účastnil jako žalobce. Ve stejném řízení byly současně projednávány nároky dalších osmi žalobců.
Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále také "soud prvního stupně") proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 366 667,- Kč. Ta mu měla být způsobena tím, že se jako poškozený účastnil trestního řízení trvajícího celkem 18 let a 10 měsíců.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 9. 2013, č. j. 15 C 71/2013-63, bylo ve výroku I. rozhodnuto tak, že žalovaná je povinna stěžovateli zaplatit částku ve výši 24 830,- Kč, a výrokem II. tak, že žaloba stěžovatele se co do částky 341 837,- Kč zamítá. Soud prvního stupně v odůvodnění v prvé řadě uvedl, že se zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou a dospěl k závěru, že k promlčení v souzené věci nedošlo. Dále velmi podrobně zdůvodnil výši částky přiznané stěžovateli.
Proti výrokům I. a III. (výrok o nákladech) tohoto rozsudku podala žalovaná odvolání. V něm zejména zopakovala argumenty podporující její závěr o promlčení nároku stěžovatele.
Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 16. 4. 2014, č. j. 72 Co 42/2014-91, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba stěžovatele se zamítá. Žádnému z účastníků současně nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uznal tvrzení žalované o promlčení nároku stěžovatele. Konkrétně uvedl, že pokud žalobci (včetně stěžovatele) byli v předmětném trestním řízení vyzváni k určení společného zmocněnce a na uvedenou výzvu nereagovali, nemohli v trestním řízení nadále své nároky uplatňovat. Proto k pravomocnému skončení trestního řízení dle odvolacího soudu došlo již k 9. 3. 2010 a nikoliv později, jak dovodil stěžovatel.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že odvolací soud napadeným rozsudkem zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc v řízení.
Konkrétní pochybení mělo spočívat zejména v nesprávných závěrech, které měly vést k zamítnutí žaloby z důvodu promlčení. Stěžovatel uvedl, že nezvolení si společného zmocněnce mělo v trestním řízení pouze ten následek, že v něm mohl jednat sám za sebe, neboť postavení poškozeného se mohl pouze vzdát výslovným prohlášením sděleným orgánům činným v trestním řízení. Předmětné řízení, v němž mu dosud nebyl rozsudek doručen, tak podle něj dosud pravomocně neskončilo. Z ústavní stížnosti je dále zřejmý nesouhlas stěžovatele se závěry soudů o určení rozhodného okamžiku pro běh promlčecí lhůty.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku.
III.
Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem a napadeným rozsudkem dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.
Podstata ústavní stížnosti se týkala jediné otázky, a to, zda byl nárok stěžovatele v okamžiku podání žaloby promlčen či nikoliv. Z jejího obsahu naopak nelze dovodit, v čem měla spočívat nesprávnost závěru o nepřiznání nákladů řízení před soudy obou stupňů.
K argumentům stěžovatele vztahujícím se k závěrům odvolacího soudu o promlčení nároku Ústavní soud uvádí, že v jeho postupu a rozhodnutí nelze spatřovat žádné nedostatky. Naopak lze konstatovat, že odvolací soud své rozhodnutí řádně a podrobně zdůvodnil. Konkrétně uvedl, že dle ustálené soudní praxe se má za to, že poškozený se o utrpěné nemateriální újmě dozví nejpozději v okamžiku, kdy zjistí, že řízení ve vztahu k němu skončilo, neboť nemajetková újma spočívá právě v nejistotě ohledně výsledku řízení. Skončením řízení je tato nejistota odstraněna. K tomu dodal, že v nyní projednávané věci je pro stanovení okamžiku odstranění uvedené nejistoty stěžovatele rozhodující skutečnost, že jako poškozený nereagoval na výzvu soudu o možnosti uplatňování práv pouze prostřednictvím společného zmocněnce. Z ustálené soudní praxe, judikatury (srov. R 4/2005, R 18/2004) i komentářové literatury (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. Vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 539, bod 5.) vyplývá, že pokud poškození nezvolí společného zmocněnce, nemohou v řízení nadále uplatňovat svá práva. Proto i v nyní souzené věci lze souhlasit s odvolacím soudem, že pro běh promlčecí lhůty je rozhodný okamžik nezvolení si společného zmocněnce. Pokud tedy odvolací soud dospěl k jinému závěru než stěžovatel a tento závěr řádně zdůvodnil, jedná se o rozhodnutí nezávislého soudu, do jehož rozhodovací pravomoci je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Nadto Ústavní soud uvádí, že zakotvení práv poškozeného do trestního řádu je nutno chápat jen jako beneficium legis dané zákonodárcem. Nejedná se o základní právo zaručené ústavním pořádkem (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2997/07, I. ÚS 1719/10). Platí proto, že poškozený má svá práva primárně uplatňovat v občanském soudním řízení a že existence nebo neexistence jeho předchozího formálního postavení jako poškozeného není zásadně rozhodná pro posouzení nároků uplatňovaných v řízení občanskoprávním.
Vzhledem k tomu, že závěr odvolacího soudu o promlčení nároku stěžovatele není v rozporu s ústavními principy, nelze konstatovat ani zásah do stěžovatelova akcesorického práva na právní pomoc.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda senátu