ECLI:CZ:US:2015:4.US.2462.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2462/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Paseka, zemědělská a.s., IČ: 25356411, se sídlem Babice 80, a Jany Krasulové, obou zastoupených Mgr. Jiřím Zrůstkem, advokátem se sídlem Praha 4, Doudlebská 1699/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2015 č. j. 29 Cdo 12/2015-460 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2014 č. j. 7 Cmo 316/2013-404, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a obchodní společnosti Anterax a.s., IČ: 25349643, se sídlem Praha 9, Vajgarská 1141, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. srpna 2015, navrhly stěžovatelky zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů z důvodu tvrzeného porušení jejich základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. První stěžovatelka, společnost Paseka, zemědělská a.s., vystavila na řad společnosti MJM Litovel a.s. blankosměnku, kterou byly zajištěny pohledávky posledně uvedené společnosti z kupních smluv, jejichž stranami byly obě společnosti. Druhá stěžovatelka, Jana Krasulová, tuto směnku (společně s další osobou) avalovala. Nadto došlo mezi uvedenými subjekty dne 27. února 2009 k uzavření dohody o uplatnění vyplňovacího práva směnečného, která specifikovala, jakým způsobem mohla společnost MJM Litovel a.s. vyplnit blankosměnku. Později byla ze strany této společnosti blankosměnka vyplněna na částku 15 000 000 Kč, splatnou dne 28. března 2011.
3. Vedlejší účastnice se návrhem domáhala vydání směnečného platebního rozkazu, kterým by byla stěžovatelkám a druhému avalistovi uložena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně částku 15 000 000 Kč s příslušenstvím, dále směnečnou odměnu 50 000 Kč a náhradu nákladů řízení. Svůj nárok dovozuje ze skutečnosti, že se na základě indosace stala majitelem předmětné směnky. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci návrhu vyhověl a dne 22. dubna 2011 vydal směnečný platební rozkaz č. j. 6 Cm 206/2011-16, proti němuž však stěžovatelky včas podaly námitky. Rozsudkem téhož soudu ze dne 15. září 2011 č. j. 6 Cm 206/2011-89 byl uvedený směnečný platební rozkaz potvrzen. K odvolání stěžovatelek pak Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. srpna 2014 č. j. 7 Cmo 316/2013-404 v převažující části potvrdil předcházející rozsudek. Změnil jej pouze ve vztahu k té části, která potvrzovala směnečný platební rozkaz ve výroku o náhradě nákladů řízení, neboť ta měla být přiznána v jiném rozsahu. Dovolání stěžovatelek bylo jako nepřípustné odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2015 č. j. 29 Cdo 12/2015-460.
4. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že jim byla ze strany obecných soudů upřena možnost vznášet proti uplatněnému nároku z předmětné směnky kauzální námitky. Návrh na vydání směnečného platebního rozkazu měl být podle jejich názoru zamítnut již z toho důvodu, že vedlejší účastnice se nikdy nestala majitelkou směnky. Se společností MJM Litovel a.s. si totiž měla sjednat toliko prokuraindosament neboli zmocňovací indosament, který nemá účinky převodní nebo záruční, ale pouze legitimační. V jeho důsledku tak byla vedlejší účastnice zmocněna pouze a jenom k inkasování předmětné směnky. Uvedená povaha indosamentu podle stěžovatelek odpovídá skutečné vůli stran, jak jí lze dovodit z řady v ústavní stížnosti specifikovaných skutečností. Není naopak podstatné, že rubopis není označen některou z doložek uvedených v §18 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového. Ve zbylé části své argumentace stěžovatelky vytýkají obecným soudům, že se s ohledem na §175 odst. 4 občanského soudního řádu nezabývaly některými jejich námitkami z důvodu jejich opožděného uplatnění. Koncentrace námitek nemůže znemožnit uvádění skutečností či předkládání důkazů k obraně, jež již byla v námitkách obecně uplatněna.
II.
Vlastní posouzení
5. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána osobou k tomu oprávněnou a splňovala i další zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.
6. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tento závěr se plně uplatní i v dané věci.
7. Pro posouzení ústavní stížnosti bylo podstatné, že se odvolací soud ve svém rozsudku náležitým a přesvědčivým způsobem vypořádal s otázkou, zda došlo k indosaci směnky na vedlejší účastnici a zda za této situace vůči ní bylo možné uplatňovat kauzální námitky, jež vyplývaly z právních vztahů mezi původním majitelem směnky a stěžovatelkami. V tomto ohledu je třeba poukázat na závěr, že přenést námitku "z vlastních vztahů" k výstavci nebo předchozímu majiteli směnky z indosanta na indosatáře může dlužník pouze za předpokladu, že prokáže vědomé jednání indosatáře ke škodě dlužníka v souvislosti s nabýváním dané směnky (§17 zákona směnečného a šekového). Tyto skutečnosti však musí žalovaný jako dlužník nejen tvrdit, ale rovněž prokázat, k čemuž v dané věci ze strany stěžovatelek nedošlo. V podrobnostech, a to i ve vztahu k ostatním námitkám, postačí odkázat na podrobnou argumentaci odvolacího soudu, v níž nelze spatřovat svévoli ani jiný kvalifikovaný exces, jenž by otevíral prostor pro případný kasační zásah Ústavního soudu. Právo stěžovatelek na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeno nebylo.
8. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelek jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu