ECLI:CZ:US:2015:4.US.2552.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2552/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jaroslava Samka, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Sokolská 295, Česká Lípa, proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17. 3. 2015 č. j. 10 C 81/2014-22 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 Co 249/2015-27 ze dne 20. 5. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí okresního soudu, kterým byl zamítnut jeho návrh na vydání opravného usnesení ohledně rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 8. 2014 č. j. 10 C 81/2014-18, který nabyl právní moci dne 28. 8. 2014, jímž bylo rozhodnuto tak, že jeho zletilé dcery se od právní moci rozsudku stávají osvojenkyněmi stěžovatele. Dále požaduje zrušení rovněž shora uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že napadenými rozhodnutími nebylo vyhověno návrhu stěžovatele, kterým se domáhal vydání opravného usnesení s odůvodněním, že v rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 8. 2014 č. j. 10 C 81/2014-18 je patrně omylem citováno ustanovení §848 odst. obč. zák., ačkoliv se má jednat o ustanovení §847 odst. 1 písm. c) obč. zák. Civilní soudy návrhu nevyhověly, protože nebyly splněny podmínky pro vydání opravného usnesení ve smyslu §164 o. s. ř.
Stěžovatel uvádí, že je skutečně biologickým otcem osvojenkyň a v řízení chtěl dosáhnout osvojení zletilého, které je obdobou osvojení nezletilého ve smyslu §847 odst. 1 písm. c) obč. zák., a nikoliv osvojení podle §848 odst. 1 a §849 obč. zák. Jeho zájmem tedy bylo, aby fakticky stav byl vyjádřen i v rodném listě tak, aby byl u obou dcer zapsán v kolonce otec a nikoliv pouze v poznámce na konci rodného listu.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud zdůrazňuje, že předmětem řízení, které vyústilo do napadených rozhodnutí, nebylo vlastní řízení o osvojení zletilých dcer, jak by se nabízelo z argumentace v ústavní stížnosti, ale řízení o vydání opravného usnesení. Řízení o povolení osvojení bylo pravomocně skončeno rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 8. 2014 č. j. 10 C 81/2014-18, který nabyl právní moci dne 28. 8. 2014.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se návrhem stěžovatele na vydání opravného usnesení řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že stěžovatel se svým návrhem pouze domáhal, aby se zletilé dcery staly jeho osvojenkami, nikoliv zapsání své osoby jako otce zletilých. K upřesnění návrhu v tomto smyslu, zda by se mělo jednat o osvojení zletilého podle §847 obč. zák., přes výzvu soudu k doplnění návrhu nedošlo, nevyplynulo ani ze závěrečného návrhu ani z průběhu samotného jednání před soudem prvního stupně. Stěžovatel i další účastníci řízení se práva odvolání proti rozsudku, kterým bylo vyhověno jimi formulovanému návrhu, vzdali. Provedení zápisu osoby stěžovatele jako otce je uvedeno teprve v návrhu na vydání opravného usnesení. Za těchto okolností nemohlo být návrhu na vydání opravného usnesení vyhověno, neboť se nejednalo o chybu v psaní, v počtech či o jiné nesrovnalosti.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům, podle nichž nejsou splněny podmínky pro vydání opravného usnesení, neboť se v projednávané věci nejedná o chybu v psaní, v počtech či o jiné nesrovnalosti ve smyslu ust. §164 o. s. ř., ale stěžovatel se domáhá rozhodnutí ohledně zcela jiného typu osvojení zletilého, než jak bylo rozhodnuto v již pravomocném rozsudku, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.
Ústavní soud považuje v tomto případě za nutné připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu