ECLI:CZ:US:2015:4.US.2729.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2729/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Tomáše Absolona, zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem Ostravská 16, Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 50 EXE 5556/2013-164 ze dne 11. 5. 2015, usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočka Olomouc ze dne 29. 6. 2015 č. j. 40 Co 384/2015-180, spojený s návrhem na odložení vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na odklad exekuce vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 50 EXE 5556/2013, a to do pravomocného skončení insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS 3971/2009.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že právním předchůdcem oprávněného byla společnost Raiffeisenbank, a. s., která poskytla společnosti STŘEDOMORAVSKÁ METALURGICKÁ A STROJÍRENSKÁ, a. s. (dále jen "dlužník"), úvěr zajištěný blankosměnkou vystavenou panem Ing. Tomášem Endlem. Vyhláškou Krajského soudu v Ostravě bylo dne 26. 6. 2009 zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka, usnesením téhož soudu ze dne 20. 1. 2010 byl zjištěn úpadek. Vzhledem k tomu, že insolvenční správce pohledávku oprávněného v rámci insolvenčního řízení popřel, oprávněný se domáhal své pohledávky vůči Ing. Tomáši Endlovi z titulu uvedené blankosměnky. Současně byla podána žaloba na určení, že vůči oprávněnému jsou neúčinné právní úkony, kterými Ing. Tomáš Endel disponoval se svým majetkem ve vztahu ke stěžovateli. Žalobě bylo vyhověno rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2012 č. j. 17 C 256/2011-138 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 16. 5. 2013 č. j. 12 Co 116/2013-192, kterými bylo určeno, že v rozsudku specifikované smlouvy darovací a smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené mezi stěžovatelem a manželi Tomášem a Vierou Endelovými jsou vůči oprávněnému neúčinné. Uvedené rozsudky se tak staly exekučním titulem v exekuční řízení, které je proti stěžovateli vedeno ve vztahu k nemovitostem, které ušly z majetku Ing. Tomáše Endela.
Stěžovatel se domáhal odkladu exekuce, neboť byl přesvědčen, že pohledávka bude uspokojena v rámci insolvenčního řízení vedeného vůči primárnímu dlužníku, a lze tedy předpokládat, že exekuční řízení bude zastaveno. Ústavní stížností napadenými usneseními nebylo jeho návrhu na odklad exekuce vyhověno, neboť dosavadní průběh insolvenčního řízení nenasvědčuje tomu, že by mohlo být zastaveno.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí a namítá, že rozhodnutí soudu nejsou dostatečně a přesvědčivě odůvodněna. Uvádí, že v dané věci dochází ke střetu vlastnických práv oprávněného a stěžovatele, přičemž soud nevěnoval pozornost ochraně jeho vlastnického práva, u něhož nebylo šetřeno jeho podstaty a smyslu z hlediska čl. 4 odst. 4 Listiny, čímž se soud dopustil svévole. Podle stěžovatele se dá předpokládat, že oprávněný nebude odkladem exekuce vážně poškozen a lze důvodně očekávat, že exekuce bude zastavena, neboť pohledávka oprávněného bude zcela uspokojena v průběhu insolvenčního řízení. K dosažení ochrany vlastnického práva oprávněného tak existuje mírnější prostředek vůči stěžovateli. Neodložení vykonatelnosti exekuce naopak povede k extrémnímu narušení vlastnického práva i k narušení práva na důstojný život stěžovatele, zatímco věřitel tím, že bude uspokojen o něco později, jako právnická osoba na "důstojném životě" ohrožen nebude. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími dochází ke zcela neproporcionálnímu zásahu do jeho vlastnického práva.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud především nesdílí názor stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění a nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Z obsahu rozhodnutí vyplývá, že soudy se zabývaly námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) a srozumitelně a dostatečně odůvodnily, proč neshledaly naplnění podmínek pro odklad výkonu rozhodnutí. Zejména přihlédly ke zprávám insolvenčního správce úpadce (dlužníka) ze dne 29. 10. 2014 a 30. 3. 2015, z nichž vyplývá, že stav insolvenčního řízení vedeného s dlužníkem nedává podklad pro závěr, že pohledávka oprávněného bude v tomto insolvenčním řízení skutečně uspokojena. Naopak, uspokojení pohledávky oprávněného z majetku dlužníka je značně nejisté, neboť jen dosud neuspokojené pohledávky za podstatou a jim na roveň postavené překračují částku 18 miliónů korun. Pokud nebude cestou sporů vydobyto a ze zpeněžení získáno dostatek prostředků na tyto pohledávky, nepřichází v úvahu uspokojení věřitelů na jejich zajištěné pohledávky.
Ústavní soud připomíná, že předmětem řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, nebylo posouzení přípustnosti exekuce, ale splnění podmínek pro odklad exekuce. Posouzení těchto podmínek však spadá výlučně do kompetence exekučního soudu. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby jeho závěry týkající se možného odkladu exekuce jakkoliv přehodnocoval či dokonce přezkoumával věrohodnost sdělení insolvenčního správce ohledně možnosti uspokojení pohledávek v insolvenčním řízení nebo tuto možnost sám ověřoval.
Ústavní soud se ani neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, podle něhož by za situace, kdy dochází ke střetu jeho vlastnického práva a vlastnického práva oprávněného, byl neodložením exekuce oprávněný svévolně zvýhodněn na úkor vlastnického práva stěžovatele. Je třeba zdůraznit, že vzhledem k pravomocným rozsudkům vydaným na základě odpůrčí žaloby, které nebyly stěžovatelem zpochybněny, jsou smlouvy, jimiž došlo k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na stěžovatele, ve vztahu k oprávněnému neúčinné. Tvrzení stěžovatele, že pohledávka oprávněného bude uspokojena prostřednictvím zpeněžení majetku dlužníka v probíhajícím insolvenčním řízení je navíc založeno pouze na jeho hypotetické úvaze.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům, podle nichž nebyly shledány podmínky pro odklad exekuce, však nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Ústavní soud nepovažoval za nutné se zabývat návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť o předmětné ústavní stížnosti rozhodl v co nejkratším termínu od jejího podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu