ECLI:CZ:US:2015:4.US.280.15.1
sp. zn. IV. ÚS 280/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele F. G., t. č. ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Ing. Markem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250/50, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 278/2014-303 ze dne 16. 7. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1404/2014-26 ze dne 4. 11. 2014 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasným návrhem, splňujícím podmínky dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svých základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu a přečinu křivého obvinění, jichž se měl dopustit tím, že ve výkonu trestu odnětí svobody si před příslušníky Vězeňské služby způsobil poranění hlavy, vyhrožoval jednomu z příslušníků, že "ho píchne do srdce a do krku a že bude první mukl v Jiřicích, který oddělá dozorce" a na Policii ČR odeslal podnět k zahájení trestního stíhání tam uvedených příslušníků Vězeňské služby, který následně ústně doplnil, a skutečnosti, jež měly vést k trestnímu stíhání příslušníků Vězeňské služby, rovněž uvedl do protokolu o podání podnětu k výkonu dozoru nad dodržováním právních předpisů ve Věznici Jiřice, přičemž v nich úmyslně uvedl nepravdivé informace. Napadeným usnesením krajský soud zamítl stěžovatelovo odvolání jako nedůvodné. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání pro zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovatel namítal, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho výše uvedených základních práv. Okresní soud podle stěžovatele neodůvodnil, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů - některé z provedených důkazů pouze popsal, přičemž neodůvodnil, kterým důkazům uvěřil a kterým nikoliv. Stěžovatel okresnímu soudu vytýkal rovněž nepřezkoumatelnost jeho rozsudku spočívající v neodůvodnění skutkových závěrů a porušení zásady in dubio pro reo. Okresní soud se měl také dopustit pochybení při dokazování, kdy neprovedl důkaz navržený obhajobou, aniž by byl toto neprovedení dostatečně odůvodnil. Tím měl podle stěžovatele mj. porušit zásadu rovnosti zbraní. Odvolací soud ani dovolací soud uvedená pochybení nenapravily; krajský soud navíc postupoval formalisticky.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Stěžovatelovy námitky směřují prakticky výhradně proti rozsudku okresního (nalézacího) soudu, jenž však ústavní stížností není napaden. Ústavní soud přesto rozsudek okresního soudu přezkoumal, a to především ohledně namítaného nedostatečného, resp. absentujícího hodnocení důkazů. V této souvislosti lze přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že nalézací soud ne zcela dostatečně zhodnotil provedené důkazy; stěžovatel na to ostatně poukazoval již ve svém odvolání. Tento nedostatek odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ovšem zhojil krajský soud, jenž v napadeném usnesení provedené důkazy pečlivě zhodnotil, vysvětlil, na základě jakých důkazů lze mít skutkový děj za prokázaný, a také se uspokojivě vypořádal s námitkou neprovedení důkazu navrhovaného obhajobou.
Rovněž usnesení Nejvyššího soudu nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout. Stěžovatel podal dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy pro nesprávné právní posouzení věci. Jak ovšem uvedl již Nejvyšší soud, stěžovatelovo dovolání fakticky směřovalo proti dokazování, resp. zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů, přičemž takové námitky nejsou podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů ve smyslu §265b trestního řádu. Nejvyšší soud zákonným dovolacím důvodem shledal jedinou stěžovatelovu námitku (nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění), s níž se však řádně vypořádal a stěžovateli srozumitelně vysvětlil, proč jeho jednání skutkovou podstatu trestného činu křivého obvinění naplnilo.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovateli se porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nezdařilo prokázat. Co se týká stěžovatelova tvrzení o porušení jeho práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, stěžovatel k němu v ústavní stížnosti neuvedl žádné podrobnosti, a proto se jím Ústavní soud nezabýval. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu