ECLI:CZ:US:2015:4.US.2834.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2834/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti Herba Vitalis, s.r.o., IČ 253 40 123, se sídlem Praha 1, Žitná 45/1656, právně zastoupené Mgr. Petrem Břečkou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Jihlava, Chlumova 1436/3, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2013, č.j. 5 Ca 92/2009-55, a Nejvyššího správního soudu ze dne 23. června 2014, č.j. 8 Afs 21/2013-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2, v čl. 11, v čl. 26, v čl. 36 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Celní úřad Praha 1 rozhodnutím ze dne 24. září 2008, č.j. 16477/08-176100-024, zamítl žádost stěžovatelky o zrušení registrace plátce spotřební daně z lihu. Odvolání stěžovatelky Celní ředitelství Praha rozhodnutím ze dne 11. června 2009, č.j. 22898/08-1701-21, zamítlo. Následnou správní žalobu shora citovaným rozsudkem zamítl Městský soud v Praze; kasační stížnost zamítl napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že je výrobkyní doplňků stravy s obsahem lihu, který je podle jejího přesvědčení, a v souladu s komunitárním právem, pro jí vyráběné výrobky osvobozen od spotřební daně. Orgány veřejné moci po ní placení této daně vyžadují i přesto, že výroba zcela identických výrobků v jiném členském státě, personálně propojenou společností, je od daně osvobozena. Stěžovatelka velice podrobně popisuje, v čem shledává postup orgánů veřejné moci, respektive správních soudů v její věci za nesprávný, odporující komunitárnímu právu a se snahou dezinterpretovat implikovanou právní úpravu. Odkázala přitom na Smlouvu o založení EU (čl. 249 odstavec 2), harmonizaci struktury spotřebních daní - směrnici Rady 92/83/EHS, i její českou implementaci; konkrétně čl. 24 směrnice do ustanovení §67 odstavce 4 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů. S ní je judikatura správních soudů, která je na její případ aplikována, podle přesvědčení stěžovatelky v přímém rozporu. V důsledku toho dochází k diskriminaci stěžovatelky. Nejvyšší správní soud judikoval zcela odlišně o přímo účinném právním předpisu EU, než je tomu v jiných státech. Česká republika přitom nedisponuje žádnou výjimkou v oblasti spotřebních daní z lihu.
Stěžovatelka dále polemizuje s některými konkrétními body odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu; například odstavec 39 ohledně pojmu "doplněk stravy", který měl soud označit za právně nedefinovaný, je upraven v §2 písmeno i) zákona č. 119/1997 Sb., o potravinách, v tehdy platném znění, jakož i v prováděcí vyhlášce; či odstavec 45, podle kterého Nejvyšší správní soud některé doplňky stravy chápe jako alkoholické nápoje.
Dle přesvědčení stěžovatelky měl Nejvyšší správní soud při pochybnostech o výkladu komunitárního práva zahájit řízení o předběžné otázce; neučinil tak, a ačkoliv stávající judikatura Evropského soudního dvora dává stěžovatelce za pravdu, rozhodl soud bez ohledu i bez jakéhokoliv odkazu na relevantní evropskou judikaturu, zcela opačně.
S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud poskytl příslušnou ochranu jejím právům a napadená rozhodnutí správních soudů zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 92/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
K věci samé pak Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka se s obdobnými námitkami obrací na Ústavní soud opakovaně. Opakovaně tak namítala nesprávnost postupu celních orgánů při určování její daňové povinnosti. Jak Ústavní soud, tak i Nejvyšší správní soud se tedy shodnou či obdobnou argumentací opakovaně zabýval a vypořádal se s ní. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze se mohl čtvrtý senát Ústavního soudu opakovaně seznámit s postojem stěžovatelky i celních orgánů. Generální ředitelství cel opakovaně konstatovalo, že postup orgánů celní správ považuje za správný, neboť se jedná o výrobky podléhající zdanění, jelikož je zde, při obsahu lihu nad osvobozující hranicí, prováděn proces vzniku nového vybraného výrobku, který je novým předmětem daně, z vybraného výrobku, který je předmětem daně. Městský soud v Praze se dostatečně zabýval námitkami stěžovatelky; Nejvyšší správní soud se pak vypořádal s pozdějšími výtkami stěžovatelky k rozsahu rozhodovací činnosti soudu. Kasační soud se opakovaně zabýval rovněž námitkami stěžovatelky ohledně aplikace daňového předpisu na její výrobu, a to i odkazem na relevantní judikaturu svou (sp. zn. 8 Afs 1/2010, sp. zn. 8 Afs 2/2010, a sp. zn. 8 Aps 1/2011) i Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 3393/10, sp. zn. III. ÚS 3392/10, a sp. zn. II. ÚS 1466/12). V dané situaci Ústavní soud neshledává důvod k odchýlení se od citované judikatury.
Jak vyplývá z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, soud se návrhem stěžovatelky zabýval a důvodně neshledal potřebu vznést ani jednu z předběžných otázek. Pokud se týká konkrétně citovaných nesprávností, jichž se měl Nejvyšší správní soud v uvedených odstavcích odůvodnění svého rozhodnutí dopustit, je zjevné, že námitky stěžovatelky směřovaly proti z kontextu vytrženým větám, a proto je plně postačující odkázat ji na plné znění dotčených částí odůvodnění.
Ústavní soud v postupu celních orgánů ani správních soudů nenašel pochybení, která stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, a tedy ani tvrzený zásah do jejích základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i z předloženého spisu patrné, soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o správnosti postupu celních orgánů. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu