ECLI:CZ:US:2015:4.US.2884.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2884/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ JUDr. Pavla Urbana a 2/ Radomily Urbanové, zastoupených Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem se sídlem na adrese Brno, Horní 32, proti rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov, ze dne 18. dubna 2011 č. j. OR-218/2011-703, rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Brně ze dne 17. června 2011 sp. zn. ZKI-O-61/287/2011, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2013 č. j. 30 A 102/2011-46 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. července 2014 č. j. 8 As 100/2013-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 28. srpna 2014 a doplněné podáním ze dne 22. prosince 2014, stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelů zaručená jim ústavním pořádkem České republiky, konkrétně čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 A 102/2011 bylo zjištěno, že stěžovatelé se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 22. srpna 2011 domáhali zrušení rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Brně ze dne 17. června 2011 sp. zn. ZKI-O-61/287/2011, kterým tento inspektorát potvrdil rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov, ze dne 18. dubna 2011 č. j. OR-218/2011-703 a podané odvolání stěžovatelů zamítl. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. srpna 2013 č. j. 30 A 102/2011-46 žalobu zamítl s tím, že žalovaný odvolací orgán, jakož i příslušný katastrální úřad nepochybily, pokud stěžovateli požadovanou opravu chyby v katastrálním operátu podle §8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, neprovedly.
3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. července 2014 č. j. 8 As 100/2013-33 kasační stížnost zamítl.
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že podle jejich přesvědčení jsou napadená rozhodnutí založena na formalistickém a izolovaném přístupu k hodnocení základních, nosných momentů předmětné věci, schází v nich vypořádání se se stěžejními argumenty stěžovatelů, což vede ve svém posledku k porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatelé vyslovili nesouhlas se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími správními orgány a soudy, a to zejména s tvrzením, že zápis v katastru nemovitostí z roku 1994 je zastaralý a s tvrzením, že stavby zanikají ze zákona.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
8. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus.
9. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že příslušné správní orgány i správní soudy se celou věcí podrobně zabývaly a v odůvodnění pak svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatelé v ústavní stížnosti pokračují v polemice se soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež uplatňovali již dříve. Nepřípustně očekávají, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu.
10. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelům vysvětlil, že zápis v katastru nemovitostí v roce 2001 byl učiněn na základě žádosti stěžovatelů, doložené čestným prohlášením o rozestavěné stavbě, geometrickým plánem č. 127-508/95 pro zaměření stavby, stavebním povolením vydaným Městským úřadem Ivančice dne 14. září 1994 č. j. 2637/94-Ká a rozhodnutím o povolení nedokončené stavby vydaným Městským úřadem Ivančice dne 7. srpna 1995 č. j. 2261/95-Ha. Krajský soud pak podle názoru Nejvyššího správního soudu účinky předloženého čestného prohlášení současně s dalšími listinami také správně vyhodnotil, rovněž tak i zdůvodnil, proč katastrální úřad nemohl postupovat na základě takto doložených dokladů jinak. Nejvyšší správní soud stěžovateli vznesené námitky v kasační stížnosti neshledal důvodné a rovněž se ztotožnil s názorem vyjádřeným krajským soudem, že nejde o chybu vzniklou zřejmým omylem. Podklady pro uvedený zápis byly podle závěrů učiněných Nejvyšším správním soudem dostatečné a krajský soud se s námitkami stěžovatelů ohledně nedostatku podkladů pro zápis v roce 2001 vypořádal v souladu se zákonem. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry měnit. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
11. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.
12. Stěžovatelům se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. ledna 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu