ECLI:CZ:US:2015:4.US.2888.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2888/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti V. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Petrou Karbanovou, advokátkou se sídlem U Santošky 955/22, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 543/2015-26 ze dne 3. 6. 2015, usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 102/2014 ze dne 6. 1. 2015 a sp. zn. 7 To 47/2014 ze dne 17. 6. 2014 a rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 2 T 4/2013-507 ze dne 26. 2. 2014 a č. j. 2 T 4/2013-756 ze dne 24. 10. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2013 zproštěn obžaloby ze spáchání přípravy zvlášť závažného zločinu vraždy, jelikož podle nalézacího soudu není v žalobním návrhu označený skutek trestným činem. Stěžovatel se měl dle obžaloby dopustit uvedeného trestného činu stručně řečeno tím, že opakovaně instruoval a úkoloval V. B., aby zajistila a sjednala další osoby, které za úplatu provedou vraždu R. H., jenž jako spoluobviněný stěžovatele usvědčoval ve věci, v níž byl stěžovatel vazebně stíhán pro spáchání pokračujícího zločinu podvodu. Městský soud měl mimo jiné za to, že stěžovatelovy instrukce, aby byla potenciální oběť "uklizena", nesvědčí jednoznačně o tom, že mělo dojít k její vraždě, nýbrž se mohlo jednat i o "uklizení" do zahraničí.
Vrchní soud usnesením ze dne 6. 9. 2013 uvedený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí. Podle odvolacího soudu byly závěry soudu nalézacího přinejmenším předčasné, neboť rozsah provedeného dokazování nebyl úplný, přičemž by měl být opatřen znalecký posudek z oboru psychologie. Jak navíc vrchní soud uvedl, nalézací soud neuvážil pečlivě všechny okolnosti případu a porušil povinnost náležitě zhodnotit jednotlivé důkazy a poté je konfrontovat ve vzájemné souvislosti s důkazy dalšími. Odvolací soud zvláště upozornil na to, že bylo povinností městského soudu zevrubně analyzovat výpověď samotného stěžovatele, která vykazovala sama o sobě řadu nesrovnalostí a rozporů ve vztahu k vysvětlení toho, co konkrétně na V. B. požadoval, za jakým účelem, jakým způsobem realizace a s jakými následky. Nalézací soud také údajně nevzal v potaz, že stěžovatel specifikoval způsob nakládání s poškozeným výrazy "zlikvidovat, ztratit, uklidit", jež jsou běžnou hantýrkou nájemců a realizátorů vražd. Vrchní soud se také vyjádřil k částce 50.000 Kč, za kterou měla být vražda provedena (a kterou městský soud považoval za částku příliš nízkou), a městskému soudu konečně vytkl i to, že dostatečným způsobem nevěnoval pozornost pečlivému vyhodnocení způsobu, jakým stěžovatel vyslovoval své požadavky naváděné osobě.
Městský soud v Praze se poté nově zabýval provedenými důkazy, včetně znaleckého posudku z oboru psychologie a ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 26. 2. 2014 uznal stěžovatele vinným ze spáchání přípravy zvlášť závažného zločinu vraždy, za což jej odsoudil k patnácti letům odnětí svobody.
Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014 bylo stěžovatelovo odvolání proti výroku o vině zamítnuto, ve výroku o trestu byl prvostupňový rozsudek zrušen, jelikož městský soud nedbal zásad pro ukládání souhrnného trestu. Ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 24. 10. 2014 městský soud stěžovateli uložil souhrnný trest odnětí svobody v délce osmnácti let. Stěžovatelovo odvolání podané proti tomuto rozsudku bylo ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2015 zamítnuto. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V té jednak vyčítá městskému soudu, že za naprosto totožné důkazní situace, resp. za situace, kdy doplněné důkazy nevnesly jakoukoli změnu do zjištění skutkového stavu, došel k diametrálně odlišným závěrům. Stěžovatel je přesvědčen, že nedošlo-li k zásadní změně v důkazní situaci, nelze jej uznat vinným. Ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2014 proto považuje za překvapivý.
Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že by bylo prokázáno, že se daného trestného činu dopustil, přičemž objasňuje, že měl v úmyslu R. H."uklidit" do zahraničí. Stěžovatel namítá, že soudy přiřadily k používaným výrazům význam nasvědčující jeho vině zcela libovolně a bez jakýchkoli důkazů, a vysvětluje, proč výklad zastávaný obecnými soudy nedává v daném případě smysl. Význam slov užívaných stěžovatelem nelze údajně s určitostí vyložit, natožpak tento význam prokázat. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje i na zásadu in dubio pro reo.
Stěžovatel konečně brojí také proti postupu Nejvyššího soudu, který v rozporu se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 uvedl, že stěžovatelovy námitky nebyly dovolacím důvodem.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí.
K takovému pochybení však podle názoru Ústavního soudu v nyní projednávané věci nedošlo. Obecné soudy se prokázáním stěžovatelovy viny důkladně zabývaly, provedené důkazy hodnotily samostatně i ve vzájemné souvislosti a závěr, podle něhož se stěžovatel předmětného trestného činu dopustil, se s ohledem na provedené dokazování jeví jako logický. Ústavní soud proto k této části argumentace ve zbytku odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména pak na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 2 T 4/2013-507 ze dne 26. 2. 2014, v němž jsou úvahy vedoucí ke stěžovatelovu odsouzení jasně a srozumitelně popsány a vysvětleny.
Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelovým argumentem, že pro něj byl právě citovaný rozsudek překvapivý. Jak již uvedl Nejvyšší soud, odvolací soud ve svém prvním zrušovacím usnesení výslovně uvedl, že je závěr nalézacího soudu předčasný, přičemž mu mimo jiné vytkl, že se nevypořádal se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí, v důsledku čehož vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Stěžovatel se tedy po vydání zrušujícího rozhodnutí vrchního soudu nemohl spoléhat, že nebude odsouzen. V každém případě pak měl k dispozici opravné prostředky, kterými mohl na údajně překvapivý názor nalézacího soudu reagovat.
Nelze zároveň souhlasit, že pokud byl stěžovatel nalézacím soudem osvobozen a nedošlo následně k doplnění důkazů (což ostatně ani není tento případ, jelikož nalézací soud mimo jiné zohlednil i nově vypracovaný znalecký posudek), nemůže již být stěžovatel ze spáchání daného trestného činu uznán vinným. Možnost podat odvolání má totiž krom obžalovaného také státní zástupce, a pokud odvolací soud dojde k závěru, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů nepostupoval v souladu se zákonem, může odvoláním napadené rozhodnutí zrušit a věc prvoinstančnímu soudu vrátit k dalšímu řízení (odvolací soud však nesmí soudu prvního stupně udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má při hodnocení důkazů dospět; viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008). Nelze přitom vyloučit, že po již řádném zhodnocení všech důkazů nalézací soud dojde k opačnému závěru, než jaký učinil ve svém původním rozhodnutí. Takový postup není bez dalšího v rozporu s ústavně zaručenými právy obžalovaných (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2021/14 ze dne 5. 8. 2015).
Pokud jde o rozhodnutí o dovolání, je z pohledu Ústavního soudu podstatné, že se Nejvyšší soud námitkami porušení ústavně zaručených práv řádně zabýval, a to bez ohledu na to, zda je podřadil pod konkrétní dovolací důvod, či nikoli.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu