ECLI:CZ:US:2015:4.US.2946.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2946/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele K. Š., t. č. Věznice Valdice, Valdice, zastoupeného Mgr. Janou Luštíkovou, advokátkou se sídlem třída Karla IV. 634/25, Hradec Králové, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2014, č.j. 10 To 172/2014-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byla dne 4. 9. 2014 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2014, č.j. 10 To 172/2014-69.
Usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. 4. 2014, č.j. 8 PP 82/2013-48, bylo rozhodnuto tak, že se podle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), návrh stěžovatele na poskytnutí bezplatné obhajoby zamítá. V ústavní stížností napadeném usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2014, č.j. 10 To 172/2014-69, bylo o stížnosti stěžovatele rozhodnuto tak, že se podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítá.
Stěžovatel v ústavní stížnosti specifikuje, že k Okresnímu soudu v Jičíně podal žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ke kterému připojil návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu.
Stěžovatel dále uvádí, že Krajský soud v Hradci Králové opřel ústavní stížností napadané rozhodnutí zejména o závěr spočívající v tom, že stěžovatel záměrně nedosahuje příjmu po dobu výkonu trestu. Stěžovatel však uvádí, že ve věznici, kde vykonává trest odnětí svobody, nikdy práci neodmítl, když faktem naopak je, že stěžovateli nebyla v rámci výkonu trestu žádná práce přidělena.
Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadaným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové bylo porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces, neboť nebylo založeno na řádném provedení důkazů a jejich následném vyhodnocení, ale na obecných nepodložených spekulacích, což ve svém důsledku znamená, že napadané rozhodnutí je aktem neodůvodněné libovůle. Toutéž vadou dle přesvědčení stěžovatele však trpí i předchozí usnesení Okresního soudu v Jičíně, které bylo krajským soudem potvrzeno.
Stěžovatel je přesvědčen, že soudy porušily základní princip stanovený čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, a to tím, že stěžovateli nebyl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, ačkoliv tento splnil podmínky předpokládané zákonem, neboť stěžovatel neměl v době rozhodování soudů žádný příjem, neměl movitý ani nemovitý majetek a navíc měl závazky ve výši 39. 381,- Kč vůči vězeňské službě a další závazky ve výši 1.046.225,- Kč. Soudy podle stěžovatele v předmětných rozhodnutích neodůvodněně a v rozporu s judikaturou nesprávně aplikovaly ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu. Tím zároveň došlo k porušení práva stěžovatele deklarovaného v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí však došlo podle stěžovatele především k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a s ním souvisejícího práva na právní pomoc, které je v jeho případě realizovatelné pouze s využitím práva na bezplatnou obhajobu. Stěžovatel je proto přesvědčen, že popsaným postupem oba soudy porušily také jeho ústavně zaručená základní práva ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, a čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení a postup obecného soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Nad rámec povinnosti stručného odůvodnění uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), se Ústavní soud rozhodl vypořádat s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti stěžovatele následujícím způsobem.
III.
Ústavní soud se problematikou nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu (nebo obhajobu za sníženou odměnu) v minulosti ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2661/11 ze dne 29. 2. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 4618/12 ze dne 13. 12. 2012, usnesení sp. zn. II. ÚS 3723/12 ze dne 11. 4. 2013, a mnohá další; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy platí, že obviněný má právo se obhajovat osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, má právo na to, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují.
Podle čl. 40 odst. 3 věty třetí Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Případy práva na bezplatnou pomoc tak definuje nikoli Listina, nýbrž až zákon, na který čl. 40 odst. 3 Listiny odkazuje, což je konkrétně §33 odst. 2 až 5 trestního řádu v rovině práva podústavního, jehož výklad náleží v mezích ústavních kautel trestního řízení zásadně obecným soudům (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1936/13 ze dne 3. 10. 2013).
Podle ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Pravidlem tedy je, že obviněný je povinen náklady za poskytnutí právní pomoci uhradit. Zároveň však zákonodárce, v rámci prostoru daného mu Listinou, určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude obviněnému poskytnuta bezplatně.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tedy otázka interpretace ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, a jeho následná aplikace na stěžovatelovu osobní a majetkovou situaci. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež se této problematiky týká, přitom vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 343/02 ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 495/02 ze dne 15. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 841/06 ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 916/09 ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 603/10 ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 2299/11 ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 4618/12 ze dne 13. 12. 2012).
V souvislosti s otázkou nároku na bezplatnou obhajobu Ústavní soud opakovaně připomíná, že posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody přiznání nároku ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, náleží zásadně soudům obecným, které vždy posuzují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry stěžovatele. Ústavní soud tuto pravomoc obecných soudů respektuje a přísluší mu tak jen zhodnocení, zda soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují zvláště závažné excesy z ústavního rámce, mající za následek porušení ústavně zaručených práv, které by bylo zapotřebí korigovat (viz např. III. ÚS 1936/13 ze dne 3. 10. 2013).
Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. K vyhovění ústavní stížnosti však nepostačí, že význam hledisek a okolností, které soud pokládal za výkladově určující a z nichž napadená rozhodnutí vycházejí, může být hodnocen též odlišně (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 464/14 ze dne 11. 6. 2014).
Ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu je dle ustálené judikatury interpretováno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je však celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Dle Ústavního soudu přitom platí, že pokud obecné soudy spíše než na stav zcela současný položí důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze jim z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout, resp. nejedná se o exces ani libovůli (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 841/06 ze dne 26. 4. 2007, usnesení sp. zn. II. ÚS 2299/11 ze dne 14. 9. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 2661/11 ze dne 29. 2. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 4618/12 ze dne 13. 12. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3723/12 ze dne 11. 4. 2013).
IV.
Ve vztahu k okolnostem konkrétního případu lze uvést, že z odůvodnění usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. 4. 2014, č.j. 8 PP 82/2013-48, je patrné, že ze zprávy věznice plyne, že stěžovatel je ve věznici veden jako nezaměstnaný, byl mu vypracován program zacházení, který dlouhodobě neplní, v roce 2010 byl přeřazen do III. diferenciační skupiny věznice, a po celou dobu výkonu trestu je pasivní a o jakékoliv pracovní zařazení nejeví zájem. Dále jsou v rozhodnutí na základě zprávy z věznice rozebrány výdělkové možnosti stěžovatele. Okresní soud uzavřel, že stěžovatel by mohl být ve výkonu trestu zaměstnán a s ohledem na pracovní zařazení pobírat jako příjem různě vysoké částky (od 4.400,- Kč do 8.100,- Kč čistého). Přístup stěžovatele k výkonu trestu je však zcela pasivní a pracovat odmítá, proto byl jeho návrh na poskytnutí bezplatné obhajoby zamítnut.
Z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, že proti usnesení okresního soudu stěžovatel podal obsáhlou stížnost, ve které uráží soudce, pracovníky Věznice Valdice, kritizuje poměry v "koncentračním táboře" a tvrdí, že je zcela nemajetný, přičemž uznává, že kapesné by se v případě práce mohlo pohybovat mezi 1.250,- Kč až 2.000,- Kč, což on odmítá jako "zasranou realitu".
Z podnětu této stížnosti přezkoumal krajský soud podle §147 odst. 1 trestního řádu správnost jak výroku napadeného usnesení, tak i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná.
Krajský soud konstatoval, že z předchozích odsuzujících rozsudků vyplývá, že spolu s dalšími osobami byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, přičemž trestná činnost spočívala v dovážení velkého množství pohonných hmot do České republiky se soustavným obohacováním se v důsledku neodvádění cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty, přičemž takto poškodili ČR (a sebe obohatili) o částku přesahující 188 milionů Kč. Stěžovatel byl také odsouzen za sbíhající se podvod a úvěrový podvod a je také zřejmé, že trest propadnutí majetku nebyl uložen jemu ani jeho společníkům a zajištěné finanční částky dosáhly jen zlomku způsobené škody a dosaženého obohacení.
Krajský soud se dále zaměřil především na příjmy dosažitelné stěžovatelem. Uvedl, že ty jsou ve výkonu trestu sice nízké - s ohledem na výši pohledávek se skutečně jedná o částky někde v rozmezí 1.250,- Kč až 2.000,- Kč, nicméně za situace, kdy životní potřeby odsouzeného jsou saturovány ze strany věznice, tento příjem zhodnotil jako příjem disponibilní. Stěžovatel podle krajského soudu tento příjem mohl použít na úhradu obhájce při zastupování v řízení o podmíněném propuštění, kde není mnoho úkonů právní služby, a odměna obhájce tak není pro stěžovatele neuhraditelná.
Z výše uvedeného vyplývá, že obecné soudy se otázkou majetkových poměrů stěžovatele zabývaly a své závěry podložily konkrétními zjištěními (zpráva věznice). Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozhodnutí zmínil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval, rozvedl základní důvody, z nichž při svém rozhodování vycházel a své rozhodnutí akceptovatelným způsobem odůvodnil. Ve výše naznačeném postupu obecného soudu Ústavní soud nespatřuje rysy porušení ústavnosti a v posuzované věci proto neshledal důvod pro svůj zásah v podobě zrušení napadeného rozhodnutí.
V.
Ústavnímu soudu tedy při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než uzavřít, že stěžovatelem tvrzené porušení ústavně zaručených práv neshledal.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu