ECLI:CZ:US:2015:4.US.3042.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3042/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Košařové, zastoupené Mgr. Pavlem Rybářem ml., advokátem se sídlem v Sokolově, Slovenská 2136, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2015, č. j. 11 Co 248/2014-99, a proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 2. 2014, č. j. 10 C 38/2011-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností došlou dne 12. 10. 2015, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka brojí proti rozsudku nalézacího soudu, kterým byl stanoven den splatnosti půjčky sjednané původními účastníky smlouvy ve smyslu §564 zákona. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve prospěch dlužníka, a proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byla potvrzena správnost rozsudku nalézacího soudu. Ve věci bylo stěžovatelkou podáno také dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 21. 7. 2015, č. j. 33 Cdo 2689/2015-120, tak, že je odmítl pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 o. s. ř. Těmito rozhodnutími byla podle stěžovatelky porušena její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Vzhledem k technickým problémům při zpracování elektronicky podepsaného podání stěžovatelky (podatelna vyhodnotila elektronický podpis jako vadný, aniž by bylo spolehlivě vyloučeno, že problémy vznikly na straně Ústavního soudu) Ústavní soud, s respektem k jinak možnému následku spočívajícímu v odepření přístupu k této instituci, považuje stížnost za doručenou dnem 12. 10. 2015, tedy ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti shrnuje obsah předchozích řízení, v nichž vystupovala v pozici žalované, předestírá své představy o správném posouzení důkazů a formuluje toliko dvě tvrzení, ze kterých dovozuje, že bylo zasaženo do uvedených ústavně zaručených práv. Prvním z nich je pochybení odvolacího soudu, který se vypořádal se stěžejním argumentem uvedeným v odvolání, a to s namítaným nesprávným právním posouzením věci (stěžovatelka v odvolání podrobně rozebírá chyby v logické úvaze nalézacího soudu ohledně sjednání splatnosti půjčky). Odvolací soud pak úvahu nalézacího soudu uznal za správnou toliko paušalizovaným konstatováním správnosti závěrů nalézacího soudu a nepřihlédl ke stěžovatelkou předestřenému řešení. Druhým tvrzením je pochybení spočívající v tom, že odvolací soud nepřihlédl k námitce podjatosti vznesené stěžovatelkou. Na podporu svého přesvědčení o podjatosti soudkyně si v této věci stěžovatelka dodatečně opatřila stanovisko zástupce veřejného ochránce práv ze dne 14. 4. 2015, které k ústavní stížnosti přiložila.
Ústavní soud z obsahu připojených napadených rozhodnutí zjistil následující:
Odvolací soud v rozsudku dospěl k závěru, že zhodnocení provedených důkazů nalézacím soudem a z nich vyvozený skutkový stav je logicky správný, takže se ztotožnil se skutkovým závěrem i právním posouzením nalézacího soudu. S námitkou podjatosti se rovněž řádně vypořádal, byť ne ke spokojenosti stěžovatelky. Nelze tedy přisvědčit stěžovatelce, že k tvrzeným pochybením vůbec došlo. Ústavní soud tedy nemohl dojít k jinému závěru, než že obě ústavněprávně relevantní tvrzení stěžovatelky (tj. taková tvrzení, kterými stěžovatelka dovozuje porušení svých ústavně zaručených práv a kterými jedinými se Ústavní soud může zabývat) jsou zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka podáním dne 19. 11. 2015 stížnost doplnila a připojila m. j. protokol z jednání před nalézacím soudem, částečný přepis zvukové nahrávky z tohoto jednání a vyjádření třech instancí k jejím stížnostem na samosoudkyni. Ústavní soud údaje obsažené v části protokolu, která byla podle stěžovatelky dodatečně upravena, neshledal způsobilé zasáhnout do ústavně jejích zaručených práv. Nadto, nepřípustné úpravy protokolu ostatně stěžovatelka namítala již ve stížnostech na samosoudkyni, přičemž k této věci se poměrně vyčerpávajícím způsobem vyjádřil předseda nalézacího soudu, poté předseda soudu nadřízeného a konečně také ředitel odboru dohledu Ministerstva spravedlnosti. Ústavní soud se s jejich argumentací ztotožňuje. Ani s přihlédnutím k těmto skutečnostem tedy Ústavní soud neshledal v rovině ústavního práva žádný rozpor s požadavkem na spravedlivý proces.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům, stejně tak i přezkum správnosti aplikace podústavního práva. Jestliže obecné soudy při této činnosti respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný těmito soudy. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán až tehdy, pokud z jejich strany došlo k tak extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovém zjištění, že rozhodnutí svědčí o libovůli při rozhodování tohoto orgánu.
Právě naznačené pochybení však obecným soudům podle závěru Ústavního soudu ani v nyní posuzovaném případě vytknout nelze. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích taková pochybení soudů, aby z nich dovodil porušení tvrzených základních práv a svobod stěžovatelky.
Proto Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu