ECLI:CZ:US:2015:4.US.3077.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3077/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti MUDr. Shahrama Abdullaha Zadeha, zastoupeného JUDr. Ing. Janem Vučkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 32, směřující proti usnesením Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Brno, 1. oddělení, ze dne 19. února 2015, č. j. OKFK-3093-4205/TČ-2012-252401-C, ze dne 24. února 2015, č. j. OKFK-3093-4247/TČ-2012-252401-C, a usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Brno, ze dne 10. srpna 2015, a ze dne 11. srpna 2015, sp. zn. 3 VZV 1/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odstavci 2, v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 37 odstavci 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 6 odstavcem 1 a odstavcem 3 písmeno e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Usnesením policejního orgánu ze dne 19. února 2015 nebyl v trestní věci stěžovatele jmenovaný tlumočník vyloučen z vykonávání tlumočnických úkonů. Usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno, ze dne 10. srpna 2015, byla následná stížnost zamítnuta jako nedůvodná. Usnesením policejního orgánu ze dne 24. února 2015 nebyl v trestní věci stěžovatele uvedený tlumočník vyloučen z vykonávání tlumočnických úkonů. Následnou stížnost stěžovatele Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno, usnesením ze dne 11. srpna 2015, zamítlo jako nedůvodnou.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že mu v jeho trestní věci byl dne 10. ledna 2015 přidělen tlumočník. Při seznamování se spisem se s ním stěžovatel dostal do sporu, v důsledku čehož vznesl dne 18. února 2015, a poté opakovaně dne 23. února 2015, námitku podjatosti tlumočníka. Policejní orgán jim nevyhověl, následně ani stížnostní orgán nevyhověl opravným prostředkům. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu k přezkumu nemeritorních rozhodnutí (sp. zn. III. ÚS 62/95 či sp. zn. III. ÚS 511/02) i k fair procesu (sp. zn. I. ÚS 1677/13).
Stěžovatel dále obsáhle a podrobně popisuje, jaké okolnosti jej vedly k závěru, že tlumočník má nepřiměřeně úzké vazby na ambasádu jejich společné domovské země, a v důsledku toho je na službách pro ni závislý; jaký mají dle jeho názoru tyto vazby vliv na situaci stěžovatele a jeho rodiny v domovské zemi, a to s ohledem na aktivity, které vykonává pro MV ČR, respektive v rámci Evropské unie. K dané problematice poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není běžnou třetí instancí, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Eventuálním porušením běžných práv fyzických osob se zabývá tehdy, pokud se současně jedná o porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Stěžovatel brojí proti napadeným rozhodnutím ústavní stížností podanou dne 16. října 2015 v zastoupení advokáta s plnou mocí ze dne 14. října 2015, kterou následně doplnil dne 19. října 2015 prostřednictvím jiného advokáta zmocněného 16. října 2015. Za daného stavu se Ústavní soud s ohledem na ustanovení §29, věta poslední, zákona o Ústavním soudu, podle kterého může mít stěžovatel v téže věci jen jednoho zástupce, nejprve zabýval zastoupením stěžovatele. Podle §63 zákona o Ústavním soudu se pro řízení subsidiárně použije občanský soudní řád, jehož §28 v odstavci 3 stanoví, že zvolí-li si účastník jiného zástupce, platí, že vypověděl plnou moc dosavadnímu.
V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti tomu, že jeho opakovaným námitkám proti tlumočníkovi policejní orgán nevyhověl a ani stížnostní orgán je neshledal jako důvodné.
Podjatost tlumočníků je upravena v ustanovení §11 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o znalcích a tlumočnících"), podle kterého nesmí tlumočník provést úkon, lze-li mít pro jeho poměr k věci, k orgánům, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti (odstavec 1); o vyloučení pak rozhoduje orgán, který tlumočníka ustanovil (odstavec 2). Úkolem tohoto orgánu je posoudit, zda pochybnosti nejsou jen subjektivním hlediskem navrhovatele, ale zda k vyloučení existují objektivní důvody.
Stěžovatelova nespokojenost se závěry orgánů činných v trestním řízení neznamená automaticky, že jejich rozhodnutí je vadné, respektive, že zasáhlo do některého jeho zaručeného práva. Jak policejní orgán, tak i státní zástupce v napadených rozhodnutích uvedl, proč neshledal námitky stěžovatele jako důvodné. Z rozhodnutí je patrné, jaké námitky stěžovatel předložil a jak se s nimi orgány veřejné moci vypořádaly; případné nesrovnalosti měly fakticky jen marginální význam, přestože na nichž stěžovatel založil své námitky. Svá rozhodnutí orgány činné v trestním řízení podrobně odůvodnily a své důvody srozumitelně vysvětlily. Fakt, že stěžovatel i nadále pokládá svoji námitku za důvodnou, není sama o sobě způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by popsaným postupem došlo ke zkrácení stěžovatele v právu na spravedlivý proces tak, jak citované ustanovení Listiny zaručuje. Tvrzení stěžovatele, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že orgány činné v trestním řízení v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je jeho, aniž by uvedl další skutečnosti, nezbývá, než hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry a stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu (např. sp. zn. IV. ÚS 23/93 publ. in: N 28/1 SbNU 219, též http://nalus.usoud.cz).
Pokud se týká tvrzení zásahu do práva na tlumočníka (čl. 37 odstavec 4 Listiny), ani zde stěžovatel neuvedl nic, z čeho by vyplývalo, že byl v tomto právu zkrácen. Orgány veřejné moci postupovaly v rámci jim stanovených zákonných povinností a svá rozhodnutí řádně, srozumitelně a přezkoumatelně odůvodnily. Ústavní soud v nich pochybení nevidí, a proto neshledal stěžovatelem tvrzený zásah do jeho zaručených práva a svobod.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení orgánů veřejné moci, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle citovaného ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu