ECLI:CZ:US:2015:4.US.3104.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3104/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Petry Baborové - Malíkové, zastoupené JUDr. Miroslavem Rybářem, advokátem se sídlem v Praze 10, Dýšinská 476, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, č. j. 21 Cdo 2549/2015-169, Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, č. j. 58 Co 482/2014-140, a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 7. 2014, č. j. 14 C 14/2010-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stížností došlou Ústavnímu soudu dne 20. 10. 2015, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí, kterými obecné soudy zamítly návrh na obnovu řízení ve věci určení výživného pro nerozvedenou manželku. Napadenými rozhodnutími bylo podle stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka úvodem rekapituluje dosavadní průběh řízení a je toho názoru, že obecné soudy měly obnovu řízení na podkladě jí navrženého důkazu čestným prohlášením ve formě notářského zápisu povolit. V tomto prohlášení údajný milenec stěžovatelky vyvrací závěry obecných soudů, že by milencem stěžovatelky byl. Obecné soudy totiž stěžovatelce na základě závěru o existenci jejího mimomanželského poměru v původním řízení nepřiznaly právo na výživné pro rozpor s dobrými mravy. Pro ekonomickou problematičnost však nebyl proveden důkaz výslechem zmíněného milence, a to s ohledem na jeho vietnamskou státní příslušnost a dlouhodobou nepřítomnost na území České republiky. Nepovolení obnovy řízení bylo obecnými soudy zdůvodněno způsobem, se kterým stěžovatelka nesouhlasí; tím mělo podle ní dojít k odepření práva na spravedlivý proces. Usnesení dovolacího soudu stěžovatelka žádná pochybení nevytýká.
Ústavní soud zdůrazňuje, že žaloba na obnovu řízení je svou povahou mimořádný opravný prostředek, který v případě, že je připuštěn, může prolomit právní moc (resp. z ní odvozenou právní jistotu účastníků). Proto už samy obecné soudy k řízení o žalobě na obnovu přistupují způsobem, který tuto mimořádnou povahu reflektuje. Zásah Ústavního soudu do rozhodnutí tohoto charakteru pak připadá v úvahu jen ve zvlášť výjimečných případech.
Ústavní soud z obsahu napadených rozhodnutí zjistil, že soudy rozhodující o povolení obnovy řízení shodně konstatovaly nenaplnění jedné z podmínek obnovu umožňujících, konkrétně nemožnost navržený důkaz použít v původním řízení bez viny účastníka, který tento mimořádný opravný prostředek podal. Soudy přisvědčily názoru žalovaného, že stěžovatelka si mohla čestné prohlášení opatřit již dříve, minimálně mohla soudu v původním řízení tento důkaz navrhnout, což však neučinila. Obecné soudy důkladně posuzovaly jednotlivé podmínky stanovené zákonem pro přípustnost obnovy řízení a podrobně vyložily, proč ji nepovolují. Způsob, jakým to učinily, považuje Ústavní soud za dostatečný a z hlediska ústavněprávních požadavků za vyhovující. Případné přehodnocení právních závěrů obecných soudů není v kompetenci Ústavního soudu.
Ústavní soud neshledal v průběhu řízení nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny; v rovině podústavního práva nelze než odkázat na podrobné odůvodnění napadených rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu