ECLI:CZ:US:2015:4.US.3119.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3119/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti D. M., zastoupeného JUDr. Ludmilou Hlaváčkovou, advokátkou se sídlem v Boršicích 428, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2015, č. j. 38 Co 121/2015-665, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stížností došlou dne 21. 10. 2015, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (otec nezletilé dcery) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku.
Okresní soud v Hodoníně vydal dne 11. 3. 2015 rozsudek č. j. 0 P 335/99-623, kterým svěřil nezletilou dceru stěžovatele (ročník 1999) do výchovy matky a otci uložil přispívat na její výživu částkou 4 000 Kč měsíčně. Tím změnil svůj rozsudek ze dne 22. 11. 2012, č. j. 0 335/99-399, jímž byla schválena dohoda rodičů a nezletilá dcera svěřena do výchovy otce (stěžovatele).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. července 2015, č. j. 38 Co 121/2015-665, rozsudek nalézacího soudu v části o výchově fakticky potvrdil, určil jen stěžovateli vyšší výživné (5 000 Kč měsíčně).
Obecné soudy rozhodly o změně výchovy (péče) dcery stěžovatele zejména (a zjednodušeně řečeno) s ohledem na její v řízení vyjádřený názor a přání. Nezletilá od poslední úpravy výchovy postupně obnovovala svůj narušený vztah s matkou, ke které se v dubnu 2014 přestěhovala od stěžovatele a sama projevila přání zůstat v její péči ve V. V řízení bylo prokázáno, že nezletilá je u matky spokojená, rozumí si s ní a zlepšily se i její zdravotní (psychické) problémy vedoucí až k sebepoškozování. Ošetřující lékařka nezletilé vyjádřila svůj odborný názor, podle něhož není vhodné i s ohledem na psychické problémy v minulosti dívku nutit k návštěvám otce a je třeba jí dát čas na rozhodnutí. Nezletilá prospěla v 9. ročníku základní školy s vyznamenáním a byla jí udělena cena ředitele za vzornou reprezentaci.
Uvedené rozhodnutí stěžovatel napadl touto ústavní stížností, v níž uvádí, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve stížnosti zejména polemizuje ze skutkovými závěry obecných soudů, projevuje svoji nespokojenost s jejich rozhodnutími a vyhrazuje se proti způsobu výchovy nezletilé její matkou, k životnímu způsobu matky, její víře, snahám oddělit jej od dcery, zdůrazňuje její špatnou ekonomickou situaci a nedostatečnou snahu získávat prostředky na svoji obživu (i obživu nezletilé).
Hlavním úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů; není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy skutkové a právní závěry přijaté soudy jsou výrazem zjevného omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Až tehdy, ignorují-li závěry obecných soudů předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle, lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Takové pochybení však obecným soudům v nyní posuzované věci v žádném případě vytknout nelze.
V řízení vyvolaném předmětnou stížností zůstává většina argumentů stěžovatele v rovině polemiky neúspěšného a nespokojeného účastníka řízení se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu; namítá zejména, že tento soud špatně vyhodnotil důkazy a posoudil chybně po právní stránce schopnost matky pečovat o dceru, jakož i zájmy nezletilé.
Hodnocení výchovných předpokladů a schopností rodičů je ve věcech péče o nezletilé výlučně na obecných soudech. Odvolací soud v tomto případě provedené důkazy řádně zhodnotil, vzal v úvahu možnosti a schopnosti obou rodičů a své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. Z rozsudku jednoznačně vyplývá, že odvolací soud vzal v úvahu především faktický stav v péči o nezletilou, její dobrý prospěch, zlepšený zdravotní stav, dobrý vztah s matkou a ostatními členy její rodiny, ale hlavně názor dívky (přání) vyjádřený v průběhu řízení (§867 obč. zák.) v intencích ustanovení §100 odst. 3 o. s. ř. Dívka ve věku 16 let je nepochybně schopna své názory formulovat, a zejména v tomto věku, který se již blíží zletilosti, je třeba primárně její přání respektovat, přestože si je i Ústavní soud vědom toho, že názor dítěte může být do značné míry ovlivněn rodičem, který je má fakticky v péči.
Odvolací soud pečlivě vysvětlil, proč je přesvědčen, že potvrzení současného faktického stavu v péči o nezletilou je v jejím zájmu. Představy stěžovatele o tom, že v zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte by bylo násilné vytržení šestnáctileté dívky z prostředí, v němž je spokojená, za současného zlepšení jejího zdravotního (psychického) stavu a celkového dobrého vývoje, jsou mylné. Bude na stěžovateli, aby postupem času svůj vztah s dcerou znovu obnovil, tím spíše, půjde-li zanedlouho o vztah dvou dospělých lidí.
Protože se ze strany odvolacího soudu nejednalo o excesivní postup, který by znamenal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a měl vést Ústavní soud k mimořádnému zásahu do jeho rozhodovací činnosti, byla stížnost jako zjevně neopodstatněná mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu