ECLI:CZ:US:2015:4.US.3129.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3129/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Aleny Kukové, zastoupené JUDr. Kateřinou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, U Malše 128/8, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 23. 7. 2015, č. j. 12 C 197/2014-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností došlou dne 22. 10. 2015, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku nalézacího soudu, kterým byl zamítnut její návrh na zaplacení úroků z prodlení.
Napadeným rozsudkem bylo dle stěžovatelky porušeno její právo na majetek ve smyslu čl. 11. Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ve spojení s čl. 1 a čl. 10 Ústavy České republiky, dále právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, ve spojení se čl. 90, čl. 95 odst. 1 a 96 odst. 1 Ústavy. Stěžovatelka rovněž poukazuje na rozpor rozhodnutí s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
Stěžovatelka uvádí, že porušení uvedených základních práv spočívá především ve značných průtazích zaviněných soudem; za předpokladu nařízení jednání v přiměřené době by stěžovatelka patrně ve sporu uspěla. Nezávisle na činnosti nalézacího soudu totiž došlo v mezidobí od podání žaloby do konání prvního jednání ke změně právní situace natolik zásadní, že způsobila neúspěch stěžovatelky ve věci. V důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž bylo zrušeno dřívější konstitutivní rozhodnutí, na němž stěžovatelka svůj nárok v napadeném řízení stavěla. Nalézací soud pak žalobu zamítl pro odpadnutí právního důvodu, ze kterého plynul žalovaný nárok.
Stěžovatelka je přesvědčena, že pokud by nedošlo v řízení k průtahům, soud by byl nucen rozhodnout v její prospěch. Nalézací soud však nařídil první jednání ve věci až téměř deset měsíců po podání žaloby, a to přes žádost stěžovatelky o určení lhůty k tomuto procesnímu úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. S touto žádostí nalézací soud navíc naložil v rozporu se zákonem, neboť ji v souladu se třetím odstavcem uvedeného ustanovení nepostoupil nadřízenému soudu ani úkon ve stanovené lhůtě sám neprovedl.
Ústavní soud zkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti. Předmětem sporu rozsouzeného napadeným rozsudkem byla částka 8 753 Kč (resp. 8 746 Kč po částečném zpětvzetí žaloby stěžovatelkou) s příslušenstvím, tudíž jde z pohledu civilního procesu o tzv. bagatelní spor. Jak již Ústavní soud několikrát konstatoval (srov. nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13), vyloučením možnosti podání opravných prostředků v případě soudních rozhodnutí, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících určité hranice (§202 odst. 2, §238 odst. 2 o. s. ř.), dal zákonodárce zřetelně najevo, jaké případy nepovažuje za významné natolik, aby i za cenu eventuálních vad v nich vydaných rozhodnutí byla dále přezkoumávána, a to v rovině právního řádu jako celku, natož pak v rovině konformity s ústavním pořádkem. Nelze též přehlédnout onu podstatnou okolnost, že podle §157 odst. 4 o. s. ř. (a contrario §157 odst. 2 o. s. ř.) se v tzv. bagatelních sporech v odůvodnění rozsudku uvádí pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. V případě přezkumu takového rozhodnutí (a jeho odůvodnění) Ústavním soudem by tak byly na postup Ústavního soudu kladeny vyšší nároky, než na rozhodování obecného soudu v (nota bene) jednoinstančním řízení, když by pro uplatnění úplné kognice musel postupovat tak, že by chybějící části odůvodnění ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. domýšlel.
V principu tak platí, že Ústavní soud rozhodnutí bagatelního charakteru v právním smyslu zásadně nepřezkoumává, a pokud tak výjimečně učiní, pak proto, že rozpor s ústavněprávními zásadami dosahuje zvlášť vysoké intenzity. Ústavní soud v žádném případě nemůže hrát roli "náhradní" přezkumné instance mimo soustavu obecných soudů, tím spíše ne v případech, kdy jsou běžné opravné prostředky pro malý právní význam vyloučeny. Stěžovatelka případně může uplatnit svůj nárok u příslušného orgánu postupem podle zákona č. 82/1992 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.
Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv zvlášť vysoké intenzity, proto setrvává v rovině právního názoru, že vzhledem k výši žalované částky rozhodnutím ani nemohlo dojít k zásahu do těchto práv. Závěrem Ústavní soud dodává i to, že celková délka řízení před nalézacím soudem (necelý rok) nenasvědčuje, že by v řízení docházelo k nepřiměřeným průtahům.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu