ECLI:CZ:US:2015:4.US.3168.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3168/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Krále, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Sokolská 295, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 16. 9. 2015, č. j. 35 Co 236/2015-184, a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 5. 2015, č. j. 20 P 95/2007-119, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stížností došlou dne 27. 10. 2015, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil z obsahu stížnosti a jejích příloh, že Okresní soud v České Lípě vydal dne 12. 5. 2015 napadený rozsudek, kterým rozhodl, že stěžovatel je jako otec (již zletilé) dcery Anny povinen přispívat na její výživu s účinností od 1. 1. 2015 částkou 4 500 Kč měsíčně a splácet nedoplatek na výživném za dobu od 1. 1. 2015 do 30. 4. 2015 ve výši 8 000 Kč.
K odvolání otce (stěžovatele) vydal Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci dne 16. 9. 2015 rozsudek č. j. 35Co 236/2015-184, kterým změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že výživné stanovené otci částkou 2 500 Kč měsíčně od 1. 11. 2014 zvýšil na 5 500 Kč, přičemž stěžovateli uložil povinnost platit výživné vždy do patnáctého dne v měsíci a splácet nedoplatek výživného za období od 1. 11. 2014 do 30. 9. 2015 ve výši 33 000 Kč po 1 000 Kč měsíčně společně s běžným výživným.
Uvedená rozhodnutí stěžovatel napadl touto ústavní stížností, v níž uvádí, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Má za to, že postup odvolacího soudu a odůvodnění napadeného rozsudku jsou nepřípustné. Fakticky z něj vyplývá, že "stěžovatel, stejně jako ostatně všechny podnikatelské subjekty, jsou podezřelé, že uvádějí běžně nepravdivé skutečnosti o výši svých příjmů a je na ně možno pohlížet jako na podezřelé, ne-li případně přímo kriminální živly. Takovéto představy je přitom možno bez dalšího uvádět i v soudních rozhodnutích, neboť je zřejmě jakousi notorietou, že podnikatelé předkládají daňová přiznání neodpovídající realitě a finanční úřady jako státní orgány na to nereagují a nechávají takováto daňová přiznání bez povšimnutí, ačkoliv by šlo ze strany podnikatelských subjektů o krácení daně a naopak ze strany finančních úřadů o závažné porušování jejich povinností při ochraně zájmů státu. Takovéto skutečnosti však u stěžovatele prokazatelně zjištěny nebyly a nebyly žádným důkazem podloženy."
Stěžovatel má za to, že ze strany odvolacího soudu jde o překvapivé rozhodnutí, neboť rozhodl v neprospěch stěžovatele o podstatném zvýšení výživného, přičemž své rozhodnutí odůvodnil spekulativně a bez konkrétních podkladů. Pokud jde o výši příjmů uváděných stěžovatelem, nelze přehlížet skutečnost, že do výdajů se započítávají i věci osobní spotřeby, takže došlo spíše k nepochopení, co je skutečným příjmem nebo výdajem a co je příjmem z podnikání. Na základě rozhodnutí soudu bude stěžovatel nucen podstatně omezit příspěvky oprávněné hrazené mimo přiznané výživné, které matka jeho dcery navíc od stěžovatele nepopírá.
Hlavním úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů; není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle. Takové pochybení však obecným soudům podle závěru Ústavního soudu v nyní posuzovaném případě vytknout nelze.
Stěžovatel uvádí, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, aniž by však specifikoval, v čem konkrétně namítané porušení má spočívat. V řízení vyvolaném předmětnou stížností zůstává většina argumentů stěžovatele v rovině polemiky neúspěšného a nespokojeného účastníka řízení se skutkovými a právními závěry obecných soudů; namítá zejména, že soudy špatně vyhodnotily důkazy (zejm. daňová přiznání) ve vztahu k jeho příjmům z podnikání a posoudily chybně po právní stránce jeho možnosti a schopnosti přispívat na výživu dítěte ve smyslu §913 obč. zák.
Takto pojatou stížnost však Ústavnímu soudu nezbylo, než jako zjevně neopodstatněnou mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Hodnocení možností a schopností povinného, jakož i odůvodněných potřeb oprávněného, je ve věcech určení výživného výlučně na obecných soudech. Ústavnímu soudu není zřejmé, z jakých důvodů stěžovatel dospěl k závěru, že na něj soudy pohlížejí jako na "kriminální živel" a zaměňuje své daňové povinnosti s povinností přispívat na výživu dcery podle svých objektivních možností a schopností. Jedna věc je povinnost daňového subjektu platit daně a druhá platit výživné podle kritérií, jež v §913 stanoví občanský zákoník (dříve zákon o rodině). Základ daně uvedený v daňovém přiznání, konkrétní účetní položky, příjmy a výdaje, zajímají v daňovém řízení příslušný finanční úřad; soud však pro účely určení výživného zkoumá celkové poměry účastníka, hodnotí, jaké příjmy by mohl objektivně vzato dosáhnout, jaké další skutečnosti (majetek movitý i nemovitý, zdravotní stav, ostatní povinnosti) jeho celkové poměry ovlivňují, přičemž je třeba zdůraznit, že vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi je primární a předchází všem povinnostem ostatním (včetně povinnosti plnit závazky z podnikání).
Obecné soudy v tomto případě provedené důkazy řádně zhodnotily, vzaly v úvahu i odůvodněné potřeby již zletilé dcery stěžovatele, která ještě není schopna samostatné obživy, jakož i skutečnost, že od poslední úpravy uplynula značná doba a stěžovateli odpadla vyživovací povinnost k jeho druhé dceři. V žádném případě se z jejich strany nejednalo o excesivní postup, který by měl vést Ústavní soud k mimořádnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. V uložení povinnosti platit na výživu zletilé studentky gymnázia částku 5 500 Kč měsíčně (při všech prokázaných potřebách povinné a dnešních poměrech) porušení ústavních práv stěžovatele rozhodně spatřovat nelze.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu