ECLI:CZ:US:2015:4.US.3176.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3176/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Chalupy, zastoupeného JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře se sídlem Kuzina 169, Drnovice, směřující proti usnesením Městského soudu v Praze č. j. 23 Cm 21/2014-46 ze dne 28. srpna 2014 a č. j. 23 Cm 21/2014-41 ze dne 4. srpna 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Listina") a na porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
2. Ústavní soud zjistil, že v řízení o zaplacení směnky, ve kterém se Česká spořitelna, a.s. (dále jen "žalobkyně") domáhala na žalovaných 1. BB MAT s.r.o. (dále jen "1. žalovaná"), 2. Vladimíru Burianovi (dále jen "2. žalovaný") a 3. stěžovateli, aby jí zaplatili společně a nerozdílně částku 5.802.013,- Kč s příslušenstvím, Městský soud v Praze (dále jen "soud") usnesením č. j. 23 Cm 21/2014-41 ze dne 4. srpna 2014 rozhodl, že řízení o námitkách 1. žalované a stěžovatele proti směnečnému platebnímu rozkazu vydanému soudem dne 14. února 2014, č. j. 23 Cm 21/2014-14 se vylučuje podle ust. §112 odst. 2 o.s.ř. k samostatnému projednání a rozhodnutí. Námitky 1. žalované a stěžovatele proti tomuto rozhodnutí soud usnesením č. j. 23 Cm 21/2014-41 ze dne 4. srpna 2014 vzhledem k tomu, že tyto námitky proti němu nebyly shledány důvodnými, podle ust. §9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb. za použití ust. §36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb. potvrdil.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dle jeho přesvědčení ústavní stížností napadená usnesení obsahují prvky libovůle, neboť soud tato rozhodnutí neodůvodnil, když tato rozhodnutí pouze konstatují, že řízení o námitkách 1. žalované a stěžovatele soud vylučuje k samostatnému projednání a rozhodnutí (v prvém případě) a že vzhledem k tomu, že námitky podané proti prvnímu z usnesení nebyly shledány důvodnými, se prvé usnesení potvrzuje. Obě ústavní stížností napadená usnesení tedy podle stěžovatele neobsahují nic než výrok doplněný sdělením, dle kterého ustanovení právního řádu soud postupoval a ani jedno z napadených rozhodnutí neobsahuje odůvodnění. Stěžovatel si je podle ústavní stížnosti vědom existence ust. §169 odst. 2 o.s.ř., podle nějž nemusí být některá z usnesení odůvodněna, avšak dle přesvědčení stěžovatele otevírá toto ustanovení prostor pro libovůli v rozhodování soudů. Stěžovatel si totiž dodnes není vědom, z jakého důvodu bylo rozhodnuto o tak závažné věci jako je vyloučení jeho námitek k samostatnému projednání a rozhodnutí a nechápe, proč konkrétně byly shledány jeho námitky proti prvnímu z usnesení nedůvodnými. Dle stěžovatele je nepřijatelné, aby rozhodnutí, proti kterému právní řád připouští opravný prostředek, nemuselo být odůvodněno. Pokud vydání takového rozhodnutí nepředchází určitý procesní postup, kterého se účastní též osoba, která je oprávněna opravný prostředek proti rozhodnutí podat, neví, z jakého důvodu bylo rozhodnuto a je jí tak v podstatě odňata možnost se kvalifikovaně, resp. úspěšně proti neodůvodněnému rozhodnutí bránit. Za ještě závažnější však stěžovatel považuje fakt, že ani rozhodnutí o tomto opravném prostředku nemusí být odůvodněno. Popsaný stav podle stěžovatele umožňuje naprostou libovůli v rozhodování soudů a dle stěžovatele také zakládá nepřezkoumatelnost takových rozhodnutí.
4. Stěžovateli podle ústavní stížnosti nezbylo než si domyslet, že řízení o námitkách 1. žalované a stěžovatele soud vyloučil k samostatnému projednání zřejmě proto, že 2. žalovanému se nepodařilo směnečný platební rozkaz doručit a k vyloučení k samostatnému projednání a rozhodnutí tedy došlo z důvodů na straně tohoto účastníka a vůči němu tedy bude věc projednána samostatně. Stěžovatel uvádí, že ve svých námitkách proti prvnímu z napadených usnesení zdůrazňoval, že 2. žalovaný však byl v 1. žalované činný v době, kdy vznikly důvody pro kauzální obranu proti uplatnění směnky a že dokazování, které proběhne v řízení, ve kterém bude na straně žalované pouze 2. žalovaný, je zásadní pro rozhodnutí v řízení, ve kterém bude na straně žalované 1. žalovaná a stěžovatel. Vyloučení věci k samostatnému projednání a rozhodnutí tak podle stěžovatele porušuje zásadu hospodárnosti řízení, když dokazování bude nutné vést v obou vyloučených věcech v podstatě totožné a jednoznačně tak dojde k prodloužení řízení a není výhodné samostatné projednání věcí.
5. Dle přesvědčení stěžovatele v projednávané věci nenastala ani jedna ze skutečností předpokládaných ust. §112 odst. 2 o.s.ř. pro vyloučení věci k samostatnému řízení a v jeho věci k vyloučení věci k samostatnému projednání došlo pouze z toho důvodu, že se soudu nezdařilo doručení písemností jednomu ze žalovaných. Z takového důvodu však podle stěžovatele vyloučit věc k samostatnému projednání dle ust. §112 odst. 2 o.s.ř. nelze a tento postup je v rozporu s právem na spravedlivý proces i s čl. 95 Ústavy.
III.
6. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření soudu jako účastníka řízení a žalobkyně, 1. žalované a 2. žalovaného jako vedlejších účastníků řízení.
7. Za soud zaslal vyjádření soudce JUDr. Peter Trebatický. Uvedl, že vzhledem k tomu, že 2. žalovanému se směnečný platební rozkaz nepodařilo doručit, byl tento vůči 2. žalovanému zrušen a předmětem řízení tak nadále zůstává jednak nárok žalobkyně vůči 2. žalovanému na zaplacení předmětné směnky, jednak námitky 1. žalované a jednak námitky stěžovatele proti ve věci vydanému směnečnému platebnímu rozkazu. Samostatné pasivní společenství žalovaných v řízení dané zájmem na procesní ekonomii pozbylo podle vyjádření svého smyslu, neboť nejenže předmět řízení ve vztahu vůči 1. žalované a stěžovateli je zcela odlišný od předmětu řízení ve vztahu ke 2. žalovanému, ale tato řízení jsou ovládána zcela odlišnými a v některých částech dokonce vzájemně neslučitelnými procesními pravidly. Projednání všech třech věcí v jenom řízení není proto nadále vhodné, a proto soud rozhodl o vyloučení řízení o námitkách 1. žalované a řízení o námitkách stěžovatele k samostatnému projednání a rozhodnutí, přičemž tento postup odůvodnil poukazem na ust. §112 odst. 2 o.s.ř.
8. Jádrem předmětné ústavní stížnosti je podle vyjádření nesouhlas stěžovatele se závěrem soudu o nevhodnosti vedení společného řízení o nároku na zaplacení směnky a o námitkách žalovaných proti rozhodnutí, jímž jim povinnost směnku zaplatit již byla uložena. Stěžovatel podle soudu ve své podstatě požaduje, aby Ústavní soud přezkoumal správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí, avšak Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy i dle jeho judikatury povolán k ochraně ústavnosti a nikoliv "běžné zákonnosti" a nepřísluší mu přezkum správnosti aplikace "jednoduchého" práva, ledaže by shledal porušení některých ústavních kautel, které, jakožto regulativní ideje, determinují normy jednoduchého práva, v důsledku svévole (např. nerespektování kogentní normy) či v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalizmus). Z judikatury Ústavního soudu podle vyjádření také plyne, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možně interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. O takovou situaci se však v dané věci podle soudu evidentně nejedná.
9. K argumentům, jimiž je ústavní stížnost odůvodněna, uvedl soud, že představa stěžovatele o dalším průběhu řízení je zcela mylná. Argumentuje-li tím, že důkazní řízení bude vedeno stejným způsobem v řízení o námitkách 1. žalované a stěžovatele jako v řízení vůči 2. žalovanému, opomíjí, podle vyjádření, že 2. žalovaný dosud provedení žádných důkazů nenavrhl a že vůči stěžovateli v řízení již nebude jednáno o jeho povinnosti směnku zaplatit, ale výlučně o důvodnosti jím uplatněných námitek proti povinnosti, která mu již uložena byla. Polemizuje-li pak podle vyjádření stěžovatel o věcné správnosti napadených rozhodnutí, ústavní stížnost by neměla být prostředkem, který by mu měl umožnit obcházet zákon v tom směru, že proti rozhodnutí soudu o vhodnosti či nevhodnosti vedení společného řízení o několika různých věcech ve smyslu ust. §112 odst. 2 o.s.ř. není odvolání přípustné. Dovozuje-li stěžovatel v odůvodnění své stížnosti ze skutečnosti, že projednání jeho námitek bylo vyloučeno k samotnému řízení, závěr, že byla porušena jeho v ústavní stížnosti citovaná práva, není toto jeho odůvodnění stížnosti podle soudu opodstatněné. Závěrem soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
10. Vyjádření k ústavní stížnosti od vedlejších účastníků řízení Ústavní soud neobdržel.
11. Vyjádření soudu bylo zasláno na vědomí a k případné replice stěžovateli. Ten Ústavnímu soudu repliku nezaslal.
IV.
12. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí, seznámil se s argumentací stěžovatele a vyjádřením soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jak přiléhavě rozvádí ve svém vyjádření k ústavní stížnosti soud. Postup v soudním řízení, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
14. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je nesouhlas stěžovatele s názorem a postupem obecného soudu, dle kterého v řízení o zaplacení směnky za situace, kdy proti dvěma ze tří žalovaných existuje vydaný směnečný platební rozkaz, proti němuž tito včas podali námitky, a kdy proti třetímu ze žalovaných byl směnečný platební rozkaz zrušen, se nehodí vést společné řízení, nýbrž se hodí vést zvlášť řízení o směnečných námitkách dvou žalovaných a zvlášť řízení proti žalovanému, vůči kterému byl směnečný platební rozkaz zrušen. Ačkoli stěžovatel s tímto postupem nesouhlasí, vedly k němu soud v projednávané věci racionální důvody a Ústavní soud jej nepovažuje za svévolný, přepjatě formalistický či jinak vybočující z mezí práva na spravedlivý proces. Soud sice důvody pro vyloučení řízení o námitkách stěžovatele a 1. žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu k samostatnému projednání neuvedl v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutích a sdělil je až ve vyjádření k ústavní stížnosti, avšak to mu umožňuje ust. §169 odst. 2 o.s.ř., dle kterého není třeba uvedená usnesení odůvodňovat. Ústavní soud neshledal ani v této skutečnosti důvod, pro který by využití tohoto ustanovení v takovémto případě bylo protiústavním.
15. Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než podle ust. 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. ledna 2015
´
Tomáš Lichovník v.r.
Předseda IV. senátu Ústavního soudu