ECLI:CZ:US:2015:4.US.3201.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3201/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. Ž., t.č. ve výkonu trestu ve věznici Valdice, právně zastoupeného JUDr. Josefem Jurčou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Opava, Husova 28, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. září 2013, č.j. 48 T 1/2012-810, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. prosince 2013, č.j. 1 To 82/2013-877, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2014, č.j. 3 Tdo 630/2014-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 38 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 14 odstavci 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen "Pakt").
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odstavce 1 trestního zákoníku (1), přečinu poškození cizí věci podle §228 odstavce 1 trestního zákoníku (2), a zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odstavců 1 a 2 písmeno b) trestního zákoníku (3), a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně částku 901.309,- Kč, dalšímu poškozenému částku 659.080,- Kč; se zbytkem byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Olomouci citovaným usnesením zamítl odvolání stěžovatele i státního zástupce; Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v odvolání namítal nedostatečnost a neúplnost skutkových zjištění, zejména měl námitky proti znaleckým posudkům, s nimiž nesouhlasí a domáhá se provedení revizního posudku příslušným znaleckým ústavem. Rovněž nesouhlasí se závěrem o úmyslném jednání, neboť nemohl předpokládat důsledky pádu poškozeného na zem. Odvolací soud při hodnocení znaleckého posudku hovořil o nejasné formulaci, nikoliv však o vadě. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 48 T 1/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zopakoval své námitky proti rozhodovací činnosti soudů, které měly, dle jeho přesvědčení, nesprávně zhodnotit znalecký posudek. Nalézací soud měl akceptovat fakt, že znalec při výslechu změnil své závěry ve srovnání se závěry, které učinil v písemném vyhotovení posudku. Jak je přitom ze spisu nalézacího soudu patrné, k popsanému obrácení nedošlo. Informace uvedené ve znaleckém posudku (č.l. 498) a ve výpovědi znalce (č.l. 712) měly, byť s jistou mírou nepřesnosti, shodný význam. Pokud odvolací soud ve svém usnesení zhodnotil stěžovatelem tvrzený rozpor jako nikoliv vadu, ale maximálně nepříliš jasnou formulaci, lze na takový závěr odkázat. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry soudů, přičemž tato polemika nemá ústavně právní relevanci, a to ani v případě, kdyby tvrzení stěžovatele o záměně 2/3 a 1/3 snížení bylo oprávněné. V projednávaném případě tomu tak ale není.
Pokud přitom jde právě o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen tak, jak je citované právo zaručeno a jak bylo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu. Právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Soudy zhodnotily provedené důkazy v rámci svého oprávnění a své závěry přezkoumatelným způsobem vyložily.
Stěžovatel neuvedl nic, co by svědčilo o tom, že v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu, respektive o neopodstatněnosti opravných prostředků. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu