ECLI:CZ:US:2015:4.US.3214.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3214/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Olgy Rokosové, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 213/2014-99 ze dne 12. srpna 2014 a proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 80 Cm 118/2013-66 ze dne 29. ledna 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 3. října 2014 a učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces a na projednání věci v její přítomnosti a na porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 80 Cm 118/2013 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se návrhem ze dne 18. června 2013 (dále jen "návrh") domáhala zrušení své účasti jakožto společníka ve společnosti Stříbrný Development s.r.o. Městský soud jeho v záhlaví citovaným usnesením (dále jen "usnesení městského soudu") návrhu vyhověl a rozhodl, že se zrušuje účast stěžovatelky ve společnosti Stříbrný Development s.r.o. (výrok I.), uložil uvedené společnosti povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve věci zrušení účasti společníka ve společnosti ve výši 10.228,-Kč (výrok II.) a dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit uvedené společnosti náklady řízení týkající se předběžného opatření ve věci zrušení účasti společníka ve společnosti ve výši 7.800,-Kč (výrok III.). Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka dne 8. července 2014 odvolání. V rámci odvolacího řízení vzala stěžovatelka návrh zpět. Následně Vrchní soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") jeho v záhlaví uvedeným usnesením (dále jen "usnesení vrchního soudu") rozhodl, že odvolání stěžovatelky se odmítá (výrok I.), že zpětvzetí návrhu není účinné (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Dne 17. října 2014 podala proti rozhodnutí vrchního soudu stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 1213/2015-137 ze dne 27. května 2015 odmítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
Předtím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.
Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Podle ust. §229 odst. 4 o.s.ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
Podle ust. §235d o.s.ř. soud projedná věc v mezích, ve kterých se ten, kdo podal žalobu, domáhá povolení obnovy řízení nebo zrušení napadeného rozhodnutí pro zmatečnost. Tímto rozsahem není vázán podle písm. a) v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který žalobou nebyl dotčen.
V projednávané věci bylo výrokem I. usnesení vrchního soudu rozhodnuto, že odvolání se odmítá. K odstranění tohoto rozhodnutí tak měla stěžovatelka k dispozici mimořádný opravný prostředek v podobě žaloby pro zmatečnost. Stěžovatelka však tento prostředek podle obsahu spisu městského soudu sp. zn. 80 Cm 118/2013 nevyužila, a nezbývá tedy než uzavřít, že v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval, nevyčerpala.
Výrokem I. usnesení vrchního soudu bylo odvolání stěžovatelky odmítnuto proto, že bylo podáno osobou, jež k tomu není oprávněna, neboť jejímu návrhu městský soud plně vyhověl a stěžovatelce usnesením městského soudu nemohla vzniknout újma. O tom, že zpětvzetí návrhu není účinné, bylo rozhodnuto výrokem II. usnesení vrchního soudu proto, že odvolání bylo podáno osobou neoprávněnou a za této situace dle ust. §221a odst. 1 o.s.ř. odvolací soud nemůže rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a řízení zastavit. Z uvedeného je patrné, že na rozhodnutí učiněném ve výroku I. usnesení vrchního soudu je výrok II. téhož usnesení závislý. Pokud by tedy proti výroku I. usnesení vrchního soudu stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost, projednal by ji soud podle ust. §235d o.s.ř. i ve vztahu k výroku II. téhož rozhodnutí, resp. jinak řečeno prostřednictvím žaloby pro zmatečnost proti výroku I. usnesení vrchního soudu měla stěžovatelka možnost dosáhnout odstranění i výroku II. téhož usnesení. Za této situace Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že i stran výroku II. usnesení odvolacího soudu je ústavní stížnost pro nevyčerpání prostředku ochrany práva stěžovatelky v podobě žaloby pro zmatečnost, a tedy pro rozpor se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, nepřípustná.
Stejný závěr o nepřípustnosti pak platí též stran ústavní stížnosti proti závislému nákladovému výroku III. usnesení vrchního soudu, a samozřejmě též ve vztahu k ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení městského soudu.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2015
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka