ECLI:CZ:US:2015:4.US.3226.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3226/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Chmelíka, právně zastoupeného JUDr. Petrem Čápem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Dobříš, Zámek Dobříš čp. 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. srpna 2014, č.j. 3 Afs 3/2014-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jim bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 1 a čl. 36 odstavci 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Finanční úřad v Příbrami dne 7. záři 2010, pod č.j. 89862/10/063912202146, přiznal stěžovateli nárok na úrok z přeplatku na dani z příjmu fyzických osob ve výši 390.655,- Kč. K odvolání stěžovatele Finanční ředitelství v Praze rozhodnutím ze dne 22. prosince 2010, č.j. 7148/10-1500-105219, změnilo výši přiznaného nároku na úrok z přeplatku na částku 341.113,- Kč. Následnou správní žalobu stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. října, č.j. 7 Af 13/2011-26-28, zamítnul. Kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že k porušení jeho ústavně garantovaných práv a svobod mělo dojít v důsledku aplikace novely zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). S účinností od 1. ledna 2007 byla novelou č. 230/2006 Sb. změněna výše úroků z prodlení za přeplatek na dani, upravená v §64 odstavci 6 zákona o správě daní a poplatků. Podle článku VI. bod 5 novely č. 230/2006 Sb., "se úprava obsažená v §64 odst. 6 tohoto zákona použije pro přeplatek na dani, jejíž původní den splatnosti nastane po účinnosti tohoto zákona. Pro vratitelný přeplatek na dani, jejíž původní den splatnosti nastane do účinnosti tohoto zákona, se použije §64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do účinnosti tohoto zákona.". Na základě citovaného ustanovení došlo k určení výše úroku z přeplatku podle §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků ve znění účinném do 31. prosince 2006 za celou dobu trvání (tedy i po 1. lednu 2007) v sazbě odpovídající 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky a nikoliv podle §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků ve znění účinném od 1. ledna 2007 ve výši repo sazby České národní banky zvýšené o čtrnáct procentních bodů. Z tohoto důvodu byl stanovený úrok za dobu takřka šesti let, po kterou měl stát v držení přeplatky stěžovatele, násobně nižší než úrok, který by stěžovateli náležel v případě, že by byl stanoven podle právní úpravy účinné po 1. lednu 2007.
Stěžovatel považuje za protiústavní, aby v týž okamžik platila pro dva daňové subjekty ze stejného titulu různá úroková sazba a dokonce výrazně méně výhodná pro toho, který na vrácení přeplatku čeká déle. Souběžná existence dvou tímto způsobem odlišných sazeb je podle něj v příkrém rozporu s principem rovnosti subjektů před zákonem vyjádřeným v čl. 1 Listiny. Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu bylo podle stěžovatele dále porušeno také jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 7 Af 13/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud chápe důvody nesouhlas stěžovatele s rozsudkem, který potvrdil postup, jímž byl stěžovateli přiznán nižší nárok, než jaký očekával při svém výkladu citovaného ustanovení zákona, avšak právě s ohledem na právní úpravu i na relevantní judikaturu nepovažuje Ústavní soud postup správních soudů ani finančních orgánů za vadný. Ústavní soud připomíná, že v podobné věci již v minulosti rozhodoval (viz sp. zn. I. ÚS 2841/10, http://nalus.usoud.cz), přičemž také v tomto případě došlo k odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud sdílí závěry Nejvyššího správního soudu v napadeném rozsudku, který také odkázal na svou příslušnou judikaturu. Dle rozsudku ze dne 22. října 2009, č.j. 8 Afs 34/2009-68: "princip rovnosti daňových subjektů nebyl nijak narušen, protože všem daňovým subjektům ve srovnatelném postavení, tedy těm, jimž zaviněním správce daně vznikl přeplatek na dani, jejíž původní den splatnosti nastal dne 31. 12. 2006, bude přiznán úrok podle §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků ve znění účinném do tohoto data". Dále pak Ústavní soud odkazuje i na další svoji judikaturu k otázce principu rovnosti, například nález ze dne 2. dubna 1996, sp. zn. Pl. ÚS 47/95 (viz N 25/5 SbNU 209, či http://nalus.usoud.cz), podle kterého: "nelze namítat nerovnost tam, kde zákon stanoví pro všechny subjekty, které lze zahrnout pod osobní rozsah právního předpisu, stejné podmínky nároku. To, že zákonodárce mohl postupovat i jinak, resp. že mohl do právního předpisu zahrnout ustanovení k odstranění tvrdostí v individuálních případech, nelze samo o sobě považovat za zvýhodnění či znevýhodnění určité skupiny občanů.".
S ohledem na uvedené okolnosti Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s jeho závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává.
Stěžovatel neuvedl žádnou skutečnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv, respektive, která by představovala shodu mezi jeho věcí a judikovanými případy. Nejvyšší správní soud při vydání napadeného rozhodnutí vycházel z platné právní úpravy, kterou aplikoval ústavně konformním způsobem. Ústavní soud v jeho postupu neshledal tvrzené pochybení a zkrácení stěžovatele v právu na spravedlivý proces.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení Nejvyššího správního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu