ECLI:CZ:US:2015:4.US.3239.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3239/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Rosola, právně zastoupeného JUDr. Marcelou Scheeovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Štupartská 4, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 5. srpna 2013, č.j. 30 A 92/2011-126, a Nejvyššího správního soudu ze dne 10. července 2014, č.j. 6 As 129/2013-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení.
Rozhodnutím Inspektorátu Státní zemědělské a potravinářské inspekce v Táboře ze dne 31. ledna 2011, č.j. BV387-6/2010, byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 30.000,- Kč a současně povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Odvolání stěžovatele Ústřední inspektorát Státní zemědělské a potravinářské inspekce rozhodnutím ze dne 23. května 2011, č.j. AY992-7/99/88/9/2010-SŘ, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Výše uvedeným rozsudkem Krajský soud v Brně zamítnul správní žalobu stěžovatele; napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v provozovně jeho společnosti byla Inspektorátem Státní zemědělské a potravinářské inspekce v Táboře provedena kontrola, které však nemohl, z organizačních důvodů, zajistit požadovanou spolupráci. Pověřený pracovník - technolog výroby, se nacházel mimo provozovnu, stěžovatel, jakožto jednatel společnosti, se v té samé době věnoval paralelní kontrole prováděné pracovníky celního úřadu. Za neposkytnutí součinnosti byl stěžovatel výše popsaným způsobem sankcionován. V odvolacím řízení a dále v řízení před soudy orgány veřejné moci vycházely z presumpce správnosti správního rozhodnutí. Tím se stěžovatel dostal do nerovného postavení, neboť tvrzení, která předkládal, nebyla považována za věrohodná. V rámci řízení o správní žalobě rozhodl Krajský soud v Brně po ústním jednání, přičemž z jednání byl pořízen zvukový záznam. Jeho kopii si stěžovatel vyžádal a současně si vyžádal přepis jednání. Po jeho doručení stěžovatel zjistil, že ačkoliv ústní odůvodnění rozsudku bylo celkem rozsáhlé, protokol obsahoval informaci, že bylo dáno stručné odůvodnění. Tento rozpor považuje stěžovatel za porušení fair procesu. Podle podpůrně ve správním řízení soudním aplikovatelné úpravy o.s.ř. platí, že ústní a písemné odůvodnění musí být stejné. V jeho případě tomu tak není a stěžovatel má za to, že v jeho věci existují dva rozsudky Krajského soudu v Brně. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 A 92/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Po seznámení se se spisem správního soudu Ústavní soud zjistil, že argumentace, kterou stěžovatel užil v ústavní stížnosti, užil již dříve v řízeních před soudy, které se s ní dostatečným způsobem vypořádaly. Stěžovatel tedy opakuje své námitky proto, aby vyjádřil svůj nesouhlas se závěry správních soudů, který považuje za nepřípustné zkrácení ve svých zaručených právech.
Samo tvrzení stěžovatele, že byl zkrácen v právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, nežli on, aniž by k tomu uvedl další skutečnosti, které by svědčily o zásahu do práv, není způsobilé založit důvodnost ústavní stížnosti. Proto nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu. Záruka spravedlivého procesu nezaručuje právo na rozhodnutí odpovídající názoru stěžovatele, ale zajišťuje právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel využil v řízení před orgány veřejné moci všechny procesní prostředky k ochraně svého práva; pokud ale správní soudy jeho námitkám nevyhověly, nevybočily z mezí jim stanovených.
Správní soudy podrobně vysvětlily, co je vedlo k vydání pro stěžovatele nepříznivého rozhodnutí. Posuzovaly přitom předložená tvrzení obou stran, přičemž sám fakt, že přisvědčily tvrzení správního orgánu, nelze považovat za porušení rovnosti účastníků řízení. Pokud se týká přepisu zvukového záznamu, jímž se Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti též zabýval, lze bez dalšího odkázat na příslušné ustanovení o.s.ř. (§40), a to vcelku, a nikoliv izolovaných vět.
Stěžovatel tedy v ústavní stížnosti neuvedl nic, co by svědčilo o tom, že postupem správních soudů došlo k zásahu do jeho práv. Řízení probíhalo v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí byla řádně odůvodněna. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu