ECLI:CZ:US:2015:4.US.334.15.1
sp. zn. IV. ÚS 334/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelek Mgr. Věry Kovářové, Jolany Souškové a Mgr. Pavlíny Seifertové, všech právně zastoupených JUDr. Jiřím Vlčkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Praha 4 - Záběhlice, Severovýchodní II/12, směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2334/2014-489 ze dne 26. listopadu 2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 42/2014-471 ze dne 13. března 2014 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 10 C 181/2005-444 ze dne 30. září 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky s odkazem na porušení jejich práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhaly zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 jeho v záhlaví citovaným rozsudkem v řízení o žalobě stěžovatelek proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody, způsobené nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Chrudimi v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 193/95, uložil žalované zaplatit stěžovatelkám nemajetkovou újmu ve výši 204.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 1. dubna 2009 do zaplacení (výrok I.), ve zbývající části, kterou se stěžovatelky domáhaly zaplacení nemajetkové újmy ve výši 396.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 1. dubna 2009 do zaplacení a skutečné škody ve výši 472.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 1. dubna 2009 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatelek proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze jeho v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku změnil jen tak, že žalované uložil zaplatit každé ze stěžovatelek dalších 19.500,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 23. května 2011 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud jeho v záhlaví citovaným usnesením odmítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.)
Stěžovatelky v ústavní namítají, že soud prvního stupně řádně nezdůvodnil, proč byla nemajetková újma přiznána pouze ve výši 40 % z původně nárokované částky ve výši 600,000,- Kč s příslušenstvím a dále se dle jejich názoru neřídil předchozím kasačním rozhodnutím odvolacího soudu, dle kterého se měl zabývat tím, zda stěžovatelkám vznikla škoda a zda je mezi takovou škodou a nesprávným úředním postupem příčinná souvislost.
Stěžovatelky dále namítají, že odvolací soud i soud prvního stupně pochybil, když stěžovatelkám nepřiznal skutečnou škodu s odůvodněním, že měly v této věci podat žalobu ve smyslu ust. §139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. Takové odůvodnění považují stěžovatelky za zcela mylné, nedostatečné a rozporné s dobrými mravy, přičemž stěžovatelky mají za to, že řízení vedené na základě takové žaloby by bylo finančně náročné a jistě též dosud neskončené.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti odmítají též rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť podle nich bylo rozhodnuto v rozporu s jeho rozhodnutím sp. zn. Cpjn 206/2010, obsahujícím stanovisko k přiznání nemajetkové újmy. Podle stěžovatelek se dovolací soud měl v projednávaném případě zabývat dále i otázkou práva hmotného a procesního (aniž by uvedly jakou), protože se domnívají, že v daném případě tato věc nebyla dosud řešena.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího věcného projednání.
Podle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní soud konstatuje, že v záhlaví uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně bylo stěžovatelkami ústavní stížností napadeno v celém rozsahu, avšak jeho výrokem I. stěžovatelkám bylo vyhověno a proti tomuto výroku stěžovatelky nepodaly ani řádný opravný prostředek. Ve vztahu k výroku I. v záhlaví označeného rozhodnutí soudu prvního stupně tak je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud následně přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí ve zbývajícím rozsahu (dále jen "relevantní rozhodnutí") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy postupovaly a ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též zcela logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Rozhodující soudy se v napadených rozhodnutích vypořádaly dostatečně se všemi rozhodujícími skutečnostmi, a to včetně otázky vzniku škody stěžovatelkám a příčinné souvislosti mezi shledaným nesprávným úředním postupem a vznikem škody stěžovatelkám i otázky výše přiznané nemajetkové újmy vzniklé stěžovatelkám, a jejich závěry nelze rozhodně označit ani za (extrémně) rozporné s principy spravedlnosti. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelek odmítl v souladu s jeho ustálenou judikaturou a na rozdíl od stěžovatelek se Ústavní soud nedomnívá, že rozhodl v rozporu se stěžovatelkami citovaným stanoviskem sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. dubna 2011. Stěžovatelky navíc tento namítaný rozpor nijak blíže nekonkretizují, resp. neuvádí, v čem tento rozpor spatřují. Ústavní soud tak na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí, jakožto na projev ústavně souladného nezávislého soudního rozhodování, pouze odkazuje s tím, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek nezjistil.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. e) a podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v části jako nepřípustnou a v části jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatelky nevyzýval k odstranění vady jejich podání, spočívající v tom, že v plných mocích jejich advokáta nebylo v souladu s ust. §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. března 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu