ECLI:CZ:US:2015:4.US.3342.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3342/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky Aleny Konečné, právně zastoupené advokátem JUDr. Janem Vokálem, Bratislavská 12, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2014 č. j. KSBR 31 INS 14422/2012-B-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 10. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 24. 7. 2014 uzavřeli insolvenční správci JUDr. Vlasta Němcová a oddělený insolvenční správce Mgr. Monika Urbanová dohodu o vypořádání zaniklého společného jmění manželů stěžovatelky Aleny Konečné a Jana Konečného. Oba manželé jsou jako fyzické osoby v insolvenci.
Krajský soud rozhodl při své dohlédací činnosti o návrhu insolvenčních správců na schválení dohody o vypořádání zaniklého společného jmění manželů napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2014 č. j. KSBR 31 INS 14422/2012-B-21 tak, že schválil insolvenčními správci předloženou dohodu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí především proti tomu, že předmětnou dohodu insolvenčních správců neodsouhlasili, tuto neviděli a jen část z jejího obsahu zjistili až ze zaslaného usnesení Krajského soudu v Brně o schválení. Stěžovatelka namítá, že se k návrhu dohody nemohla vyjádřit a její obsah jí nebyl znám ani k datu podání žaloby, resp. je jí znám pouze čl. II dohody o vypořádání SJM, a to jen v rozsahu citace v usnesení Krajského soudu v Brně, kdy vlastnické právo manželů k nemovitostem zapsaným na LV č. X1 pro obec a k. ú. Přibice, a to domu č. p. X2 a pravděpodobně i pozemek p. č. st. X3, zast. plocha a nádvoří, st. X4 zast. plocha a nádvoří, st. X5, zast. plocha a nádvoří bylo oceněno znaleckým posudkem ze dne 4. 3. 2014 na částku 2.200.000,- Kč, bylo vypořádáno nerovnoměrně.
Navíc, citované usnesení krajského soudu bylo vydáno pouze ve věci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS 14422/2013, tj. ve věci manžela stěžovatelky. Následně bylo toto usnesení doručeno sice oběma manželům, nicméně toto rozhodnutí v insolvenční věci stěžovatelky vydáno nebylo.
Z napadeného usnesení krajského soudu v Brně vyplývá, že dohoda o vypořádání zaniklého společného jmění manželů byla insolvenčními správkyněmi uzavřena tak, že manžel stěžovatelky nabyl 9/10 spoluvlastnického podílu na nemovitostech a stěžovatelka toliko jen 1/10 spoluvlastnického podílu na nemovitostech. Zásluhy na pořízení domu, stavěného svépomocí, jsou přitom shodné. Manželé půjčku na stavbu rodinného domu celou uhradili společně před zrušením SJM a stěžovatelka nevidí důvod, proč by spoluvlastnictví nemělo být rozděleno ve smyslu §742 odst. 1 OZ na polovinu. Ustanovení §742 odst. 1 OZ stanoví pravidla pro vypořádání SJM, přičemž na prvním místě stojí zásada, že podíly obou manželů na vypořádání jmění jsou shodné.
Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že je v insolvenci pro částku 220.000,- Kč, které nemohla zaplatit jen proto, že veškerý majetek manželů byl v SJM. Správci konkurzní podstaty a soud rozhodli o rozdělení nemovitosti nikoliv podle zásad pro vypořádání SJM, ale podle výše dluhů přihlášených u každého z úpadců. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka poukázala na skutečnost, že jí rozsah dluhu jejího manžela nebyl znám, čerpání půjček neodsouhlasila a půjčky tak nerozšířily rozsah SJM.
Výše uvedeným postupem došlo podle náhledu stěžovatelky k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.
K předloženému návrhu stěžovatelky je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Stěžovatelce lze dát zapravdu v tom smyslu, že společné jmění manželů bylo k dohodě insolvenčních správců skutečně vypořádáno neproporcionálně, přičemž jak z návrhu insolvenčních správců, tak i z napadeného usnesení insolvenčního soudu není zřejmé, proč se tak stalo.
Ústavní soud se předmětným případem relativně podrobně zabýval, když z insolvenčního spisu sp. zn. KSBR 31 INS 14422/2012 vedeného u Krajského soudu v Brně zjistil, že největší část dluhu manžela stěžovatelky tvoří částka cca 1,5 mil. Kč. Tento dluh vzešel ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi společností EKVITA MORAVIA B & K a. s. a manželem stěžovatelky. Z dané smlouvy dále vyplynulo, že v roli spoludlužníka zde vystupovala právě stěžovatelka. Nelze tak dospět k závěru, že by stěžovatelka o tomto dluhu manžela nevěděla, jak ve svém návrhu ústavní stížnosti uvádí a v podstatě není důvodu, proč by se na jeho úhradě neměla společně se svým manželem podílet.
Z toho důvodu Ústavní soud nepovažoval za nespravedlivé, pokud insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu rozvrhl vypořádání společného jmění manželů tak, jak vyplývá z napadeného usnesení. To však nic nemění na skutečnosti, že jak insolvenční správce, tak i insolvenční soud, měl svůj postup ve věci v rámci odůvodnění napadeného usnesení blíže rozvést. Tuto skutečnost je třeba jim vytknout, nicméně se nejedná o tak zásadní pochybení, aby jím mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky. I v případě, že by Ústavní soud napadené usnesení zrušil a insolvenční soud ve věci znovu rozhodoval, nelze očekávat, že by se postavení stěžovatelky po novém rozhodnutí soudu nějak zásadně změnilo.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu