ECLI:CZ:US:2015:4.US.3415.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3415/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci Ministerstva životního prostředí, Vršovická 65, Praha 10, právně zastoupeného advokátem JUDr. Ivo Beránkem, Sokolovská 47/73, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 č. j. 25 Cdo 2558/2012-123, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012 č. j. 72 Co 6/2012-81 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 5. 2011 č. j. 6 C 396/2010-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 11. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
V řízení před obvodním soudem se vedlejší účastník domáhal na stěžovateli náhrady újmy ve smyslu ustanovení §58 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, která mu měla vzniknout v důsledku omezení hospodaření na v žalobě uvedených lesních pozemcích, které se nacházejí v přírodní rezervaci Roštýnská obora. Obvodní soud rozhodl rozsudkem pro zmeškání tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci částku 503.618,- Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, přičemž městský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Stěžovatelka má za to, že v předmětné věci nemělo být rozhodováno rozsudkem pro zmeškání, neboť pro tento postup nebyly splněny základní zákonné podmínky. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka poukázala na skutečnost, že rozsudkem pro zmeškání může být rozhodnuto toliko v případě, že je nárok žalobce v souladu s hmotným právem. Stěžovatelka má za to, že jí předvolání k jednání před obvodním soudem nebylo doručeno řádně. Stěžovatelka byla na základě pověření ministra životního prostředí ze dne 11. 2. 2011 v dané věci zastoupena zaměstnancem Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, Ing. Pavlem Pešoutem. Toto pověření bylo zasláno soudu I. stupně spolu s vyjádřením dne 28. 2. 2011 z datové schránky zaměstnavatele pověřeného zaměstnance, organizační složky státu, Agentury ochrany přírody a krajiny. Stěžovatelka je toho názoru, že právní úkon má být posuzován dle svého obsahu, nikoli dle označení. Z tohoto pohledu je zřejmé, že stěžovatelka tím, že založila do spisu příslušné pověření pro pověřeného zaměstnance, projevila vůli, aby bylo tomuto pracovníku taktéž doručováno. V daném případě měl tedy soud postupovat přiměřeně podle §46a odst. 2 o. s. ř. a podání stěžovatelky učiněné pověřeným zaměstnancem považovat za žádost o doručování do datové schránky zaměstnavatele pověřeného zaměstnance. Nesprávným doručováním byla stěžovatelce odňata možnost jednat před soudem, čímž došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Další námitkou stěžovatelky je tvrzení, podle něhož žalobce není k vedení sporu aktivně legitimován, neboť se jedná o státní podnik a nemůže mu tedy vzniknout nárok na náhradu újmy za ztížení lesního hospodaření.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- - li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Podle náhledu Ústavního soudu je pro posouzení předmětného případu rozhodné to, zda byly v řízení před obecnými soudy splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání. Namítá-li přitom stěžovatelka, že jím být rozhodováno nemohlo, neboť žalobní žádání vedlejšího účastníka nebylo v souladu s hmotným právem, nutno uvést, že se v dané věci jednalo o sporné řízení, týkající se majetkových nároků. Vydání rozsudku pro zmeškání tak nic nebránilo. Jiná situace by nastala v případě, že by se jednalo kupříkladu o věc, v níž lze zahájit řízení i bez návrhu nebo o věc statusovou. Soulad s hmotným právem nelze vykládat podle toho, jak by byla věc soudy rozhodována, pokud by nebylo rozhodováno rozsudkem pro zmeškání.
Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že dne 11. 2. 2011 ministr životního prostředí v souladu s ustanovením §21a odst. 3 o. s. ř. pověřil zaměstnance Agentury ochrany přírody a krajiny ČR pana Ing. Pavla Pešouta, aby jednal jménem České republiky - Ministerstva životního prostředí v dotčeném soudním řízení. Toto pověření bylo příslušnému soudu zasláno současně s vyjádřením, a to z datové schránky Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. Dne 13. 4. 2011 bylo Ministerstvu životního prostředí doručeno předvolání k prvnímu jednání s upozorněním na možnost vydání rozsudku pro zmeškání. Dne 12. 5. 2011 proběhlo jednání před Obvodním soudem pro Prahu 10, k němuž se však zástupce ministerstva nedostavil a soud k návrhu žalobce rozhodl rozsudkem pro zmeškání.
Podle náhledu Ústavního soudu lze stran doručování předvolání zcela odkázat na právní argumentaci jak odvolacího, tak i dovolacího soudu. Ze skutečnosti, že bylo vyjádření a pověření odesláno z adresy Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, nelze dovodit povinnost zasílat předvolání na tutéž adresu. Chce-li se organizační složka státu vzdát ve prospěch zástupce pověřeného podle §21a odst. 3 i práva na doručování, musí tak učinit výslovně, neboť tím fakticky přichází o přehled o jednotlivých úkonech protistrany.
Ústavní soud v minulosti ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 428/04 poukázal na skutečnost, že rozsudek pro zmeškání je formální institut, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného. Z toho důvodu by se měly obecné soudy při zkoumání podmínek pro vydání tohoto rozsudku věnovat mimo jiné i tomu, jak byl účastník v řízení aktivní. V souvislosti s uvedeným Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že ministerstvu bylo předvolání k jednání doručeno dne 13. 4. 2011, přičemž jednání samotné proběhlo až 12. 5. 2011. Ministerstvo životního prostředí, nadané odpovídajícím odborným aparátem, tak mělo prakticky celý měsíc na to, aby informovalo svého zmocněnce o tom, že je ve věci nařízeno jednání. Vzhledem k tomu, že tak neučinilo, nelze jeho přístup považovat za natolik aktivní, aby bylo lze na závěry obecných soudů, stran aplikace rozsudku pro zmeškání, nahlížet jako na nepřiměřené či neadekvátní.
Námitkou aktivní legitimace státního podniku k podání žaloby na stát, resp. jeho příslušnou organizační složku, se zabýval v ústavní stížností napadeném usnesení již Nejvyšší soud, jehož závěry shledává Ústavní soud ústavně konformními.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však zjevně nenastala.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu