ECLI:CZ:US:2015:4.US.3442.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3442/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. H., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Rapotice, právně zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Veveří 57, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2012, č.j. 90 T 91/2011-5180, a Krajského soudu v Brně ze dne 16. července 2013, č.j. 8 To 155/2013-2305, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014, č.j. 5 Tdo 700/2014-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odstavců 1 a 3 trestního zákoníku (1), přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odstavce 1 trestního zákoníku (2), přečinu podplácení podle §332 odstavce 1 trestního zákoníku (3), a přečinu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odstavce 1 trestního zákona, jako spolupachatele podle §23 trestního zákoníku (4), a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let do věznice s dozorem; dále by stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování vyřízení technické prohlídky, včetně emisní zkoušky na stanicích technické kontroly na dobu tří let; a trest propadnutí věci v rozsudku specifikovaného razítka. Současně mu byla uložena povinnost náhrady škody v rozsudku vyjmenovaným poškozeným ve výši stanovené tamtéž; s ostatními nároky byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Brně zamítl. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že u opravných prostředků v trestním právu se uplatňuje princip beneficium cohaesionis (§265k odstavec 2 věta 3 trestního řádu), který však v jeho případě užit nebyl. Dále uvedl, že již v přípravném řízení došlo k porušení ustanovení §95 trestního řádu, na což stěžovatel upozorňoval v řízení před soudem prvého i druhého stupně, avšak teprve dovolací soud se touto problematikou zabýval. S ohledem na uvedené okolnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel především namítl, že v jeho případě došlo k porušení zásady beneficium cohaesionis, neboť předmětné trestní řízení bylo vedeno proti němu a další osobě, které Nejvyšší soud napadeným usnesením vyhověl, zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu přikázal k novému projednání. Krajský soud v Brně se totiž dopustil pochybení, když k odvolání státního zástupce změnil, právě a pouze ve vztahu ke spoluobviněné, původní výrok o trestu. Nejvyšší soud tedy shledal porušení ustanovení §265b odstavce 1 písmena a), g) a l) trestního řádu. Vzhledem k tomu, že zrušil předchozí zpřísnění trestu a zavázal krajský soud novým projednáním bez vytčených chyb, nejedná se o porušení principu beneficium cohaesionis, což je patrné z celého ustanovení §265k odstavce 2 trestního řádu a nikoliv jen ze stěžovatelem osamoceně interpretované části.
Pokud se týká druhé námitky stěžovatele ve vztahu k jeho výpovědi ze dne 20. října 2010, touto otázkou se zabývaly soudy všech stupňů. Nejvyšší soud jednoznačně vyslovil, že procesní pochybení, k němuž došlo, mělo vliv na rozhodování o spoluobviněné stěžovatele, avšak nikoliv na stěžovatele samotného. Ústavní soud závěry Nejvyššího soudu sdílí a odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného usnesení.
Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy přitom v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu