ECLI:CZ:US:2015:4.US.3520.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3520/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Oldřicha Fišera, zastoupeného Mgr. Michalem Klusákem, advokátem se sídlem Na Hradbách 3213/1A, Šumperk, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku č. j. 12 Nc 672/2011-122 ze dne 30. 4. 2014 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 70 Co 302/2014-134 ze dne 26. 8. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po doplnění ze strany právního zástupce i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo dle ustanovení §186 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), zastaveno řízení o návrhu stěžovatele, jímž se domáhal omezení svéprávnosti své matky. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to v důsledku toho, že obecné soudy odmítly v řízení doplnit dokazování znaleckým posudkem na stav posuzované.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s naříkanými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
V projednávané věci obecné soudy zastavily řízení o úpravu svéprávnosti posuzované s poukazem na znění §186 odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatel k podanému návrhu nepředložil lékařské vysvědčení o duševním stavu posuzované. Pro zahájení řízení bez návrhu současně obecné soudy neshledaly jakýkoli důvod, opírajíce se přitom o lékařskou zprávu ošetřujícího lékaře posuzované, ze které vyplývá, že dotyčná nikdy nebyla léčena stran psychických onemocnění, je plně lucidní a způsobilá k právním úkonům. Jak dále k věci poznamenal Okresní soud v Šumperku, z písemného odůvodnění návrhu, stejně jako z předchozích dvou návrhů stěžovatele na omezení způsobilosti posuzované, je zřejmé, že motivem jejich uplatnění není skutečnost, že by se jmenovaná nebyla schopna postarat sama o sebe, nýbrž rodinné rozpory mezi ní a jejím synem, tj. navrhovatelem.
Stěžovatel spatřuje v napadených rozhodnutích porušení čl. 36 Listiny. Toto právo však stěžovateli zjevně upřeno nebylo potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení a proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který také využil. Jak si Ústavní soud dále ověřil, oba obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, svá rozhodnutí řádně, srozumitelně, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Právní závěry soudů jsou pak výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a nejsou ani v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Z ústavního hlediska jsou tedy napadená rozhodnutí obecných soudů plně akceptovatelná. Samotný fakt, že stěžovatel byl se svým návrhem neúspěšný, nelze bez dalšího hodnotit jako porušení práva na soudní ochranu.
Ve světle řečeného Ústavnímu soudu proto nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu