ECLI:CZ:US:2015:4.US.3632.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3632/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti TP Holding, a. s., se sídlem Praha 3, Ondříčkova 609/27, IČ: 26694336, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábř. 51/39, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. září 2014 č. j. 21 Co 113/2014-12 a výroku III. elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. srpna 2014 č. j. EPR 189980/2014-5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. listopadu 2014, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu podané ústavní stížnosti a přiložených příloh bylo zjištěno, že na základě návrhu stěžovatelky vydal Okresní soud v Mělníku elektronický platební rozkaz ze dne 6. srpna 2014, č. j. EPR 189980/2014-5, kterým uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce částku 44 936,42 Kč s příslušenstvím s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 300 Kč. Ve výroku III. pak soud uložil žalovanému, aby stěžovatelce zaplatil náhradu nákladů řízení ve výši 3 978 Kč. Proti tomuto platebnímu rozkazu, a to toliko proti výroku o náhradě nákladů řízení (výrok III.) podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Praze jako soud odvolací vydaný elektronický platební rozkaz ve výroku III. potvrdil jako věcně správný a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyčíslila své náklady podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve výši 13 413,60 Kč, přičemž okresní soud jí přiznal náhradu nákladů řízení pouze ve výši 3 978 Kč, neboť aplikoval ustanovení §14b odst. 1 advokátního tarifu. Soudu prvního stupně vytýkala, že své rozhodnutí o nákladech řízení neodůvodnil, proto je považuje za nepřezkoumatelné. Odvolacímu soudu pak vytýkala, že ve svém rozhodnutí nezohlednil námitky stěžovatelkou vznesené, zejména námitku, že v dané věci se nejednalo o formulářovou žalobu. Stěžovatelka má za to, že ve věci rozhodující soudy napadenými rozhodnutími porušily princip legitimního očekávání, který v tomto případě představuje očekávanou náhradu nákladů řízení spojenou s uplatněním pohledávky stěžovatelky, a dále porušily princip rovnosti stran v občanském soudním řízení. Na podporu svých tvrzení odkázala stěžovatelka na nález Ústavního soudu ze dne 26. září 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 (in http://nalus.usoud.cz).
4. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
7. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85, in http://nalus.usoud.cz). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
8. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02; U 25/27 SbNU 307, a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
9. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud se námitkami vznesenými stěžovatelkou zabýval a stěžovatelce vysvětlil, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže neodůvodnil výrok o nákladech řízení, neboť elektronický platební rozkaz je speciálním typem rozhodnutí, které se vydává podle §174a o. s. ř. ve zkráceném řízení, bez jakéhokoliv odůvodnění. Soud o náhradě nákladů řízení pak rozhoduje i bez návrhu z úřední povinnosti za použití §151 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud rovněž podrobně rozvedl úvahy soudu při aplikaci ustanovení §14b odst. 1 advokátního tarifu s tím, že novelizovaná vyhláška nabyla účinnosti dne 1. července 2014 a návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl stěžovatelkou podán dne 25. července 2014. Ústavní soud považuje odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
10. Ústavní soud se rovněž neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že v řízení nebyl naplněn princip legitimního očekávání a rovnosti stran. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04; N 39/36 SbNU 427, in http://nalus.usoud.cz). Za porušení právní jistoty a rovnosti stran však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.
11. V posuzovaném případě nebyl shledán mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah. Stěžovatelka měla dostatečnou možnost uplatnit svá procesní práva a kolizi napadeného rozhodnutí s odkazovaným právem na spravedlivý proces a právem vlastnit majetek Ústavní soud neshledává.
12. Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaném nálezu Ústavního soudu, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá. Ústavní soud připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních". Proto napadená rozhodnutí nelze považovat za učiněná v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka odkazuje.
13. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nelze označit za svévolná a závěry ve věci učiněné, nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
14. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. ledna 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu