ECLI:CZ:US:2015:4.US.3746.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3746/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti nezletilé Petry K. (jedná se o pseudonym), zastoupené zmocněncem i právně zastoupené Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Česká Třebová, Čechova 396, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2014, č.j. 2 To 82/2014-583, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. dubna 2014, č.j. 4 T 3/2014-517, shledal obžalovaného vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění dle ustanovení §185 odstavců 1, 2 písmeno a) a 3 písmeno a) trestního zákoníku, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců nepodmíněně, se zařazením do věznice s ostrahou. Současně byla obžalovanému uložena povinnost nahradit stěžovatelce (poškozené) na náhradě škody a nemajetkové újmy částku 1.120.000, - Kč. Se zbytkem svých nároků byla stěžovatelka i další poškození, odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání obžalovaného rozhodl napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze tak, že zrušil výrok o náhradě škody a nově rozhodl tak, že odsouzený je povinen zaplatit stěžovatelce náhradu škody ve výši 120.000,- Kč, a nemajetkovou újmu v penězích ve výši 300.000,- Kč. Se zbytkem byla stěžovatelka odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl zrušen výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy a nově byla stěžovatelce přiznána nižší částka s tím, že se zbytkem nároku se má obrátit na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatelka má za to, že se jedná o rozhodnutí nepřezkoumatelné a překvapující, které je projevem libovůle a porušením zásady, že odvolacímu soudu nepřísluší měnit skutkové závěry, nejsou-li v rozporu s provedenými důkazy, aniž by provedení důkazů odvolací soud zopakoval. Stěžovatelka současně konstatuje, že si je vědoma, že soud prvého stupně formálně pochybil, když oba její nároky (náhradu škody na zdraví a náhradu nemajetkové újmy) sloučil do jednoho, nicméně odvolací soud nevysvětlil, v čem spatřuje přiznaný nárok za nesprávně stanovený. V popsaném postupu shledala stěžovatelka zkrácení ve svém právu na spravedlivý proces a navrhla zrušení napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 4 T 3/2014, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Předně Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka založila svoji sporou ústavně právní argumentaci na faktu, že odvolací soud snížil peněžní náhradu, kterou jí přiznal soud prvého stupně. Jakkoliv se Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku důkladně zabýval okolnostmi, které jej k této změně vedly, stěžovatelka se závěry odvolacího soudu nesouhlasí a považuje je za nepřezkoumatelné zkrácení ve svých zaručených právech.
Ústavní soud toto přesvědčení stěžovatelky nesdílí. Vrchní soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval okolnostmi, které vedly ke změně výroku o náhradě škody. Nejprve konstatoval formální pochybení nalézacího soudu, který rozhodl o dvou náhradách společně, ačkoliv se jedná o dva samostatné nároky. Následně pak rozhodl o náhradě škody, kterou stěžovatelce přiznal v původním plném rozsahu. V rozhodnutí o nemajetkové újmě odvolací soud moderoval přiznanou částku, když se zabýval její výší nejen z hlediska požadavku stěžovatelky, a rovněž z hlediska vymožitelnosti původní částky po pachateli trestného činu. Vrchní soud přezkoumatelným způsobem vyslovil důvody, které jej vedly ke změně výroku o náhradě škody.
Jakkoliv je postavení stěžovatelky, jakožto poškozené a oběti závažného trestného činu nezáviděníhodné, její nároky další nejsou nevratně ztraceny. Již původní rozsudek krajského soudu ji odkazoval na řízení ve věcech občanskoprávních, tato možnost jí zůstává zachována. Sám fakt, že přiznaný nárok byl snížen o částku 700.000,- Kč, není možno považovat za zkrácení v právu na spravedlivý proces. Stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti neuvedla nic, co by svědčilo o zkrácení v jejím právu na spravedlivý proces. Odvolací soud se věcí řádně a důkladně zabýval, a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení vrchního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu