ECLI:CZ:US:2015:4.US.3914.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3914/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Alfa Inkaso, s. r. o., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, IČ 29050910, zastoupené Mgr. Lucií Tonikovou, advokátkou se sídlem Haštalská 760/27, Praha 1, proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2014 č. j. 15 Co 385/2014-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Okresní soud v Opavě rozsudkem pro zmeškání ze dne 29. 4. 2014 č. j. 38 C 40/2014-31 uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) částku 77 961,50 Kč s úrokovým příslušenstvím a nahradit náklady řízení ve výši 20 058 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Okresní soud výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil a konkretizoval s odkazem na §142 odst. 1 o. s. ř. Uvedl, že odměnu a hotové výdaje za předžalobní upomínku ze dne 19. 9. 2013 nezahrnul do náhrady nákladů řízení s tím, že tento úkon v řízení prokázán nebyl (nestačí toliko doložení doporučeně odevzdané pošty).
Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok č. I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků odvolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok č. II.). Odvolací soud v prvé řadě z obsahu spisu připomněl, že stěžovatelka v žalobě tvrdila, že dne 19. 9. 2013 vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní upomínkou a jako důkaz pravdivosti tohoto skutkového tvrzení označila předžalobní upomínku a podací arch k předžalobní upomínce. Krajský soud uvedl, že stěžovatelka soubor s předžalobní upomínkou ze dne 16. 9. 2013 (v elektronické podobě) nepřipojila a neučinila tak ani v souvislosti s odvoláním. Odvolací soud zdůraznil, že odeslání tzv. předžalobní výzvy žalovanému podle §142a odst. 1 o. s. ř. je podmínkou přiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému žalobci (stěžovateli), kterého však tíží tvrzení a průkaz toho, že žalovanému odeslal výzvu k plnění, jež musí být dostatečně určitá. Soud posuzuje, zda byl účel předžalobní výzvy naplněn a tím splněny podmínky zakotvené v §142a o. s. ř. pro přiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému žalobci. To stěžovatelka v souzené věci nejen neprokázala, ale ani jinak nedostála své procesní diligenci.
Krajský soud proto konstatoval, že stěžovatelka neprokázala pravdivost svého skutkového tvrzení a nemá podle §142a o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud odůvodnil odkazem na §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 2 in fine o. s. ř., když žalovanému, který měl v odvolacím řízení plný úspěch, prokazatelně nevznikly náklady. Krajský soud konečně pouze pro úplnost podotkl, že nepřehlédl, že okresní soud v rozporu s §25 odst. 2 o. s. ř. u jednání konaného dne 29. 4. 2014 jednal s Mgr. J. Horňákem jako s dalším zástupcem zástupce žalobce, ačkoliv v tomto případě zástupkyně žalobce udělila substituční plnou moc Mgr. V. Šteklovi a teprve ten udělil substituční plnou moc Mgr. J. Horňákovi. Jedná se tedy o dalšího zástupce dalšího zástupce zástupce žalobkyně (stěžovatelky), což o. s. ř. neumožňuje.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na dosavadní průběh řízení a sled rozhodnutí ve věci a uvedla, že výzvu k plnění žalovanému odeslala, což řádně prokázala předžalobní upomínkou ze dne 16. 9. 2013 a poštovním podacím archem ze dne 19. 9. 2013; uvedenou skutečnost doplnila podáním ze dne 23. 10. 2013, které zaslala Okresnímu soudu v Opavě datovou schránkou, což prokazuje důkazem označeným jako "potvrzení o odeslané datové zprávy ze dne 23. 10. 2013, včetně příloh". Stěžovatelka současně uvedla, že nesouhlasí s názorem Krajského soudu v Ostravě, že by zastoupení advokáta jiným advokátem, resp. jeho koncipientem o. s. ř. neumožňoval, když žádné zákonné ustanovení takový zákaz zastoupení neobsahuje. V této souvislosti odkázala na soudní judikaturu. Stěžovatelka zdůraznila, že s ohledem na tyto skutečnosti bylo rozhodnutí odvolacího soudu pro ni překvapivým, a to navíc za situace, kdy se soud nezabýval (aniž by se o něm alespoň zmínil) stěžovatelčiným podáním ze dne 23. 10. 2013.
IV.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah vyžádaného spisu i naříkaného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud konstatuje, že závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť soudy (a především odvolací soud) přiléhavě kvalifikovaly posouzení právní stánky souzené věci v části týkající se náhrady nákladů řízení. Krajský soud jasně a zřetelně vysvětlil důvody pro věcnou změnu rozsudku okresního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení, když současně reflektoval správná zjištění tohoto soudu týkající se prokázaných úkonů. Stěžovatelka, která ostatně vícekrát odkazovala na odeslání předžalobní výzvy žalovanému, však tuto skutečnost doložením této výzvy neprokázala. Obdobně neprokázala své podání ze dne 23. 10. 2013, u něhož prohlašuje, že se jím odvolací soud nezabýval. Ústavní soud v této souvislosti z obsahu soudního spisu nezjistil přítomnost tohoto podání. V předmětném soudním spisu je pouze (na č. l. 3 a násl.) návrh na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 3. 10. 2013, který byl téhož dne doručen na podatelnu Okresního soudu v Opavě. Ostatně stěžovatelka tímto podáním argumentuje až v ústavní stížnosti, zatímco v odvolání jej ani nezmiňuje a nemohla tedy ani očekávat jeho reflexi ze strany odvolacího soudu. Ústavní soud musí současně uvést, že i v tomto případě sice potvrzení o odeslání datové zprávy ze dne 23. 10. 2013 uvádí mezi důkazy, avšak ani zde žádné takové potvrzení k ústavní stížnosti nedoložila.
Ústavní soud konečně nemůže přihlédnout ani ke stěžovatelčiným námitkám týkajícím se "dalšího zástupce dalšího zástupce zástupce stěžovatelky", neboť argumentace odvolacího soudu je jasná a není k ní nutno cokoliv dodávat. Odvolací soud se navíc touto otázkou zabýval pro úplnost. Ústavní soud současně nemůže přehlédnout, že stěžovatelčiny odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 8 Tdo 1454/2011, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 896/2007) nebyly případné, neboť se netýkaly situace v právním zastoupení v právě souzené věci.
Ústavní soud připomíná, že se rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces opakovaně zabývá. Z judikatury pak vyplývá, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení třeba i citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, I. ÚS 3954/14). Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry ostatních soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Taková situace však v souzené věci nenastala.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu