ECLI:CZ:US:2015:4.US.393.15.1
sp. zn. IV. ÚS 393/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Jindřišky Kryštofové, právně zastoupené Mgr. Jiřím Mikulenkou, advokátem se sídlem Palackého 193, Holešov, proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 5. 11. 2014 č. j. 59 Co 359/2014-322, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 6. 2. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 5. 2014 č. j. 7 C 26/2012-296 ve výroku o náhradě nákladů.
Stěžovatelka tvrdí, že uvedeným rozhodnutím krajského soudu došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatelky dojít tím, že napadené rozhodnutí soudu nese prvky libovůle v rozhodování o náhradě nákladů, neboť krajský soud nerespektoval právní normu, když při posuzování úspěchu v řízení nevycházel z toho, jak byla řešena otázka rozsahu a hodnoty společného jmění manželů.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou proti vedlejšímu účastníkovi domáhala po rozvodu manželství se žalovaným (vedlejším účastníkem) vypořádání společného jmění manželů. Okresní soud v Kroměříži výše uvedeným rozsudkem rozhodl o vypořádání společného jmění manželů tak, že přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného vedlejšího účastníka část majetkové hodnoty v podobě pozemku, obchodního podílu na obchodní společnosti, pohledávky z podílu na zisku obchodní společnosti a vymezených závazků (výrok I.), uložil žalovanému (vedlejšímu účastníkovi) povinnost vyplatit žalobkyni (stěžovatelce) částku 1 810 156 Kč (výrok II.) a dále rozhodl, že žalovaný (vedlejší účastník) je povinen nahradit žalobkyni (stěžovatelce) náklady řízení ve výši 202 480 Kč (výrok III.). Toto rozhodnutí okresní soud odůvodnil s odkazem na §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Soud dále uložil oběma účastníkům (stěžovatelce i vedlejšímu účastníkovi) nahradit státu náhradu nákladů na znalečné, a to ve stejném poměru po 38 252,50 Kč (výroky IV. a V.).
Proti rozsudku okresního soudu podaly obě strany odvolání ke krajskému soudu, vedlejší účastník do všech jeho výroků a stěžovatelka do výroku IV. ohledně náhrady nákladů na znalečné. Krajský soud výroky I., II., IV. a V. rozsudku okresního soudu potvrdil a výrok III. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud odůvodnil změnu výroku týkajícího se náhrady nákladů řízení s odkazem na §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž poukázal na to, že řízení o vypořádání společného jmění manželů je specifickým řízením, ve kterém mají účastníci na obou stranách sporu jak postavení navrhovatele, tak i postavení odpůrce (iudicium duplex). Podle názoru krajského soudu vyjádřeného v odůvodnění napadeného rozhodnutí poměřování úspěšnosti z hlediska podaného návrhu, vzhledem k tomu, že stěžovatelka neuvedla celý předmět společného jmění manželů, který byl "rozšířen" návrhem vedlejšího účastníka o závazky, odůvodňuje aplikaci §142 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem ke specifickému charakteru řízení není podle krajského soudu rozhodné, že žalobou vymezený předmět řízení v aktivech co do početního vyjádření hodnot výrazně převyšoval stěžovatelkou neuvedená pasiva společného jmění manželů.
Před tím, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumal Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že k jejímu projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje, vyčerpal. V opačném případě je ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Stěžovatelka proti napadenému rozhodnutí nepodala dovolání, ačkoliv o této možnosti byla řádně poučena v napadeném rozhodnutí. Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání se netýká pouze rozhodnutí ve věci samé, nýbrž všech rozhodnutí, kterými se řízení končí, vyjma věcí specifikovaných v §238 o. s. ř. Mezi výroky, které mohou být napadeny dovoláním, se tak řadí i výroky o nákladech řízení (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 1441/13 a IV. ÚS 1804/14).
Za této situace nezbývá než konstatovat, že stěžovatelka nevyužila všechny prostředky k ochraně svého práva. Ústavní soud proto ústavní stížnost, aniž by posuzoval její důvodnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj