ECLI:CZ:US:2015:4.US.429.15.1
sp. zn. IV. ÚS 429/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 373/2014-186 ze dne 21. 10. 2014 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasným návrhem, splňujícím podmínky dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svých základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Stěžovatel se žalobou podanou u obvodního soudu domáhal po České republice zaplacení částky 1 123 500 Kč coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jeho nezákonným trestním stíháním pro podezření ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru. Obvodní soud žalobě částečně vyhověl a stěžovateli přiznal zadostiučinění ve výši 30 000 Kč s úrokem z prodlení 7,05 % od 17. 5. 2013 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 28 098 Kč, ve zbytku žalobu zamítl. K odvolání žalované České republiky městský soud napadeným rozsudkem uvedený rozsudek změnil tak, že žalobu ohledně dalších 20 000 Kč s příslušenstvím zamítl, rozsudek obvodního soudu co do částky 10 000 Kč s příslušenstvím potvrdil a stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 36 746 Kč.
Stěžovatel namítal, že městský soud se při určení výše zadostiučinění dopustil libovůle, když nevysvětlil, proč považuje zadostiučinění ve výši 10 000 Kč za přiměřené (oproti 30 000 Kč přiznaných stěžovateli soudem prvního stupně). Tím se podle stěžovatele stal napadený rozsudek nepřezkoumatelným. Stěžovatel připomněl, že v rozhodné době proti němu byla vedena tři trestní stíhání, která se vesměs ukázala být neoprávněná, čímž se měla zvýšit i závažnost újmy způsobené právě tím trestním stíháním, za něž stěžovatel požadoval zadostiučinění. Stěžovatel nesouhlasil ani s názorem odvolacího soudu, podle něhož se stěžovatel choval ohledně předmětného bytu "nestandardně" - podle stěžovatele ani případná "nestandardnost" jeho chování nemůže odůvodnit trestní stíhání za skutek, jehož podstatou je občanskoprávní vztah. Tento postup odvolacího soudu je dle stěžovatelova názoru v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/02 ze dne 29. 4. 2004, v němž Ústavní soud vyslovil, že stíhané osobě nemůže být případné "nestandardní" chování, za něž byla trestně stíhána, v odškodňovacím řízení kladeno k tíži.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí městského soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani další řádnou odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku sice stručněji než soud prvního stupně, nicméně logicky a srozumitelně vysvětlil, proč částku přiznanou stěžovateli soudem prvního stupně považuje za nesprávnou. Vyšel při tom i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a rovněž odůvodnil, proč nepovažuje za správný postup obvodního soudu při určování výše zadostiučinění. Závěr městského soudu, že přiměřenému zadostiučinění za stěžovatelovu újmu lépe odpovídá částka 10 000 Kč, je projevem nezávislého soudního rozhodování a je náležitě odůvodněn. Rovněž odkaz stěžovatele na nález sp. zn. IV. ÚS 469/02 ze dne 29. 4. 2004 není patřičný. V citovaném nálezu sice, jak správně tvrdí stěžovatel, Ústavní soud konstatoval nepřípustnost řešení občanskoprávních sporů prostředky trestního práva, v projednávané věci však jak v řízení před obecnými soudy, tak před Ústavním soudem není řešena otázka nezákonnosti stěžovatelova trestního stíhání (o ní není sporu), nýbrž výše přiznaného zadostiučinění za újmu takovým trestním stíháním vzniklou. Stěžovatelova ústavní stížnost představuje pouhou polemiku se závěry městského soudu a stěžovatel nepřípadně očekává, že Ústavní soud podrobí napadený rozsudek běžnému instančnímu přezkumu. Porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, jež by odůvodňovalo kasační zásah Ústavního soudu, však v dané věci dáno není.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovateli se porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na odškodnění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny nezdařilo prokázat. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu