ECLI:CZ:US:2015:4.US.456.15.1
sp. zn. IV. ÚS 456/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka soudkyně zpravodajky Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti stěžovatele PROTECO nářadí s. r. o., IČO 474 53 630, se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Radlická 2487/99, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem Advokátní kanceláře Nypl, Novák, Kavalírová a partneři se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 71/2014-31 ze dne 13. 11. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasným návrhem, splňujícím i další podmínky dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého základního práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 odst. 1, a práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Stěžovatel se žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem spočívajícím v nesprávně vyznačené doložce právní moci na správním rozhodnutí - povolení k licencované činnosti. Podle stěžovatele správní rozhodnutí nabylo právní moci již dne 28. 12. 2012, kdy stěžovatel zaslal správnímu orgánu elektronickou poštou vzdání se práva rozkladu, jež následně dne 2. 1. 2013 doplnil písemným vzdáním se práva rozkladu adresovaným správnímu orgánu. Správní orgán oproti tomu dospěl k závěru, že rozhodnutí nabylo právní moci až dne 3. 1. 2013, kdy mu bylo doručeno předmětné vzdání se práva rozkladu; obdržení elektronického podání správní orgán popíral. Krajský soud stěžovatelovu žalobu odmítl jako opožděnou, přičemž uvedl, že subjektivní dvouměsíční lhůta pro podání žaloby začala běžet nejpozději dne 8. 7. 2013, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí o změně licence, v němž bylo uvedeno datum zahájení licencované činnosti (shodující se s datem právní moci původního rozhodnutí o povolení k licencované činnosti) 3. 1. 2013. Žaloba přitom byla podána až dne 17. 3. 2014 (dva měsíce poté, co bylo stěžovateli fakticky doručeno původní správní rozhodnutí).
Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s právním názorem krajského soudu ohledně počátku běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby a s ním související opožděnosti žaloby. Podle Nejvyššího správního soudu se stěžovatel o skutečnosti, že podle správního orgánu nabylo správní rozhodnutí právní moci dne 3. 1. 2013, dozvěděl nejpozději dne 8. 7. 2013 v souvislosti s doručením správního rozhodnutí o změně licence. Tento závěr je podle Nejvyššího správního soudu podpořen i tím, že stěžovatel následně podal proti posledně uvedenému rozhodnutí rozklad, v němž se mj. domáhal opravy data nabytí právní moci z 3. 1. 2013 na 28. 12. 2012. Stěžovatel zároveň neměl k dispozici jiné prostředky nápravy ve smyslu §85 soudního řádu správního, jež by odůvodňovaly jiný běh subjektivní lhůty k podání tzv. zásahové žaloby dle §82 soudního řádu správního.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že mu byla upřena možnost dovolat se objektivního a spravedlivého posouzení skutečného data nabytí právní moci předmětného správního rozhodnutí. Stěžovatel podle svých slov brojil proti konkrétní vyznačené doložce právní moci na rozhodnutí, jež mu bylo doručeno až dne 17. 1. 2014, přičemž Nejvyšší správní soud se s touto námitkou v napadeném rozsudku nevypořádal. Stěžovatel nemohl zásahovou žalobu využít dříve než po doručení správního rozhodnutí s vyznačenou doložkou, jež právě představovala zásah, proti němuž se bránil žalobou ke krajskému soudu. Správní soudy konečně neuznaly, že stěžovatel před podáním zásahové žaloby podal podnět k opravě nesprávné doložky právní moci dle §75 odst. 3 správního řádu, a zásahovou žalobu podal teprve po vyčerpání tohoto prostředku nápravy. Napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do stěžovatelova právo vlastnit a užívat majetek, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť v důsledku toho, že správní rozhodnutí nabylo právní moci až po 1. 1. 2013, značně poklesly výkupní ceny solární energie, k obchodování s níž byla stěžovateli licence udělena, a stěžovateli tak nebylo umožněno podnikat za výhodných podmínek garantovaných držitelům licencí do 31. 12. 2012. Rovněž mělo dojít k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, a proto stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Tvrdí-li stěžovatel, že brojil proti konkrétní doložce právní moci, a tedy mohl činit kroky k opravě podle jeho názoru nesprávně vyznačené doložky až po doručení původního rozhodnutí (tj. po 17. 1. 2014), je tento argument v rozporu s jeho vlastní procesní aktivitou. Stěžovatel sice fyzicky obdržel správní rozhodnutí s konkrétní doložkou právní moci až dne 17. 1. 2014, již v květnu 2013 přitom ale žádal opravu data právní moci na 28. 12. 2012. Na chybné vyznačení data právní moci rovněž poukazoval v rozkladu proti rozhodnutí o změně licence ze dne 3. 7. 2013, doručenému mu dne 8. 7. 2013. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, vysloveným v napadeném rozsudku, podle něhož se stěžovatel o právní moci rozhodnutí dozvěděl nejpozději dne 8. 7. 2013, a od tohoto data je tedy třeba odvíjet počátek běhu subjektivní lhůty pro podání tzv. zásahové žaloby dle §84 odst. 1 soudního řádu správního.
Rovněž se závěrem, že podnět k opravě dle §75 odst. 3 správního řádu nepředstavuje jiný prostředek nápravy ve smyslu ustanovení §85 soudního řádu správního, se Ústavní soud ztotožňuje. Stěžovateli lze sice dát za pravdu, že v rozsudku sp. zn. 8 As 61/2012 ze dne 29. 5. 2013 Nejvyšší správní soud uvedl, že prostředkem nápravy při nesprávně vyznačené doložce právní moci je výše uvedený podnět, bylo to však za situace, kdy se tamní stěžovatel (stejně jako tak učinil stěžovatel v nyní projednávané věci) domáhal opravy data právní moci prostřednictvím rozkladu. Závěr o tom, že změny doložky právní moci se lze domáhat podnětem k opravě dle §75 odst. 3 správního řádu, však nelze interpretovat tak, že tento podnět zároveň představuje jiný právní prostředek dle §85 soudního řádu správního, jehož nevyčerpání by mělo za následek nepřípustnost tzv. zásahové žaloby.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry správních soudů a stěžovateli se porušení jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces nezdařilo prokázat. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu