ECLI:CZ:US:2015:4.US.471.15.1
sp. zn. IV. ÚS 471/15
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti T. N. a J. M., oba právně zastoupeni JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Moreno Vlk & Asociados, Praha 8, Sokolovská 22, směřující proti rozsudkům Okresního soudu v Liberci ze dne 17. ledna 2013, č.j. 6 T 170/2011-1705, a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 3. března 2014, č.j. 31 To 226/2013-1855, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, č.j. 6 Tdo 1018/2014-171, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo narušeno jejich ústavně zaručené právo na zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci byli stěžovatelé, spolu s další osobou, shledáni vinnými ze spáchání zločinu podplácení podle §332 odstavců 1 a 2 písmeno b) trestního zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let do věznice s dozorem. Dále byla obžalovaným zabrána částka 1 milion Kč. K odvolání obžalovaných i státního zástupce citovaným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci zrušil ohledně stěžovatelů výrok o trestu a výrok o ochranném opatření a nově rozhodl tak, že prvnímu i druhému stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří let do věznice s dozorem; odvolání třetího obžalovaného zamítl. Dovolání všech odsouzených Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvedli, že jejich trestná činnost měla spočívat v tom, že se snažili ovlivnit pracovníka Energetického regulačního úřadu, tak, aby vyhotovil důkazy týkající se fotovoltaických elektráren v rozporu se zjištěným stavem za úplatek ve výši 1.000.000,- Kč. Obhajoba stěžovatelů byla založena na tom, že naopak pracovník ERÚ se domáhal úplatku, a to pod vedením Police ČR. Při seznámení se se spisem v něm byly nalezeny nepřehrané audiovizuální záznamy. Tyto přehrál až obhájce stěžovatelů u hlavního líčení na svém notebooku. Přestože tento důkaz je klíčový a prokazuje tvrzení stěžovatelů, soud se s nimi nevypořádal ani neuvedl, proč je nepovažoval za relevantní. V odvolání na tuto okolnost opět důkladně poukázali, ani odvolací soud však k důkazům nezaujal stanovisko. Jako by tyto důkazy neexistovaly. Obdobně pak i dovolací soud. Stěžovatele tak namítají, že existuje důkaz, svědčící v jejich prospěch, který ovšem soudy opomenuly. Nadto stěžovatelé namítají, že v jejich případě nebyly soudy řádně obsazeny. Způsob, jakým je soud obsazen je podle stěžovatelů dáno libovůlí předsedy senátu, který o obsazení rozhoduje výběrem z předem daného portfolia.
Proto stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 6 T 170/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelé založili svoji ústavní stížnost, stejně jako svoji předchozí obhajobu, na tvrzení, že úplatek nenabídli, ale byli k jeho poskytnutí vyzváni. Jakkoliv provedené důkazy svědčily o opaku, u hlavního líčení konaného dne 19. října 2012, přehrál právní zástupce stěžovatelů soudu tři záznamy, trvající jednotky sekund, které měly prokázat, že svědek si o úplatek řekl. Stěžovatelé namítají, že tento důkaz nebyl soudy vyhodnocen, ale byl opomenut. Jak je ze záznamu z jednání soudu patrné, jednalo se o zvukové stopy, obsahující úryvky vět, pro svoji krátkost, obtížně zařaditelné do kontextu. Ten jim přiložil obhájce, který záznamy (označené P1010352, P1010351 a P1010350) soudu poskytl a přehrál. Jakkoliv silné bylo přesvědčení obhajoby o významu tohoto důkazu, soud jej zjevně považoval za marginální. Úkolem soudu je rozhodovat o otázce viny a trestu, přičemž hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, v mezích zásady volného hodnocení důkazů. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Důkaz, který stěžovatelé považují za opomenutý, ani podle závěru Ústavního soudu, není sto zvrátit jiné důkazy svědčící v jejich neprospěch. Soud nalézací možná mohl věnovat tomuto důkazu větší pozornost, nicméně v kontextu projednávané věci není jeho postup možno posoudit jako opomenutí důkazu v souladu s příslušnou judikaturou Ústavního soudu.
V rámci provedeného dokazování soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě čeho dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatelů a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování v trestním řízení přitom je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu). Tyto požadavky rozhodnutí soudu splnilo, a proto Ústavní soud tvrzené pochybení odmítnul.
Druhá námitka stěžovatelů se týkala personálního obsazení soudu, který v jejich věci rozhodoval v prvém stupni. Stěžovatelé mají za to, že předseda senátu si vybere jen takové soudce přísedící, kteří budou rozhodovat v souladu s ním. Nespokojili se s tím, že požadavek na zákonného soudce je založen na určení soudu, či soudce k projednávání věci dříve, než je nařízeno hlavní líčení. V projednávaném případě, jak je patrno ze spisu nalézacího soudu, nejprve (28. listopadu 2011) rozhodl Vrchní soud v Praze (sp. zn. 1 Ntd 18/2011) o místní příslušnosti Okresního soudu v Liberci k projednání věci (č.l. 1459). Toto usnesení nalézací soud rozeslal účastníkům řízení, společně s předvoláním k hlavnímu líčení (nařízeném na 28. února - 1. března 2012), jehož součástí byla i informace o složení senátu. Právo na zákonného soudce, i podle judikatury Ústavního soudu, je však právě na požadavku na apriorní zřejmosti obsazení zákonného soudu koncipováno.
Jak je přitom patrné z dovolání i z předchozích námitek obžalovaných v průběhu řízení, námitky týkající se práva na zákonného soudce byly původně rozsáhlejší. Stěžovatelé totiž nebyli spokojeni ani s místní příslušností Okresního soudu v Liberci, neboť fotovoltaické elektrárny, jejichž zprovoznění bylo spjato s úplatkem, se nacházely i v okrese Česká Lípa, přičemž tamní soud vyhověl i prvnímu návrhu na povolení odposlechů.
S námitkami týkajícími se zákonného soudce se tedy soudy již vypořádaly. Ústavní soud pak k této věci může odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (str. 17 - 22), který se zde s námitkami dostatečně vypořádal. Skutečnost, že stěžovatelé jsou i nadále (byť v omezenější míře) nespokojeni se závěry obecných soudů, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.
Stěžovatelé tedy v ústavní stížnosti neuvedli žádnou relevantní okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jejich věci došlo k naříkaným zásahům do jejich základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, tak i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a v dostatečné míře zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. V řízení přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovateli tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu